V neděli 9. prosince byl uveden v platnost nový jízdní řád, který zároveň sliboval mnoho významných změn, jako například S-Bahn v Praze, zavedení kategorie EuroNight či zrychlení mezinárodní přepravy kvůli zapojení ČR do schengenského prostoru.

Propagační letáky ČD už notnou dobu ukazují své úspěchy v modernizaci železniční dopravy jako ve výstavbě koridorů, nákupu nových souprav (Pendolino, City Elephant) či v rekonstrukci starých souprav – na první pohled by se mohlo zdát, že hospodaření ČD je doslova prosperita sama. Jenže hned první den nového jízdního řádu přinesl pouze plno hořkosti a nadávek na adresu drah od rozmrzelých cestujících. V tento den jsem jel (jako ostatně poměrně pravidelně) vlakem EC 109 Comenius z Prahy do Krakowa – a musím podotknout, že navzdory všem proklamovaným prvkům modernity na kolejích ČD jsem měl pocit, že jsem se vrátil do doby, kdy byl člověk rád, že vůbec dojel a nemohl si stěžovat vůbec nijak.

Podle mluvčího ČD Ondřeje Kubaly šlo o největší výpadek proudu a zabezpečovacího zařízení v historii ČD v důsledku zkratu na Vítkově. Budiž, nehoda se stane. Čemu ale naprosto nerozumím, je způsob komunikace pracovníků ČD s cestujícími – tedy s klienty. Když jsem přišel na hlavní nádraží, nějaké EC do Žiliny mělo na odjezdové tabuli 110 minut zpoždění a bylo tam tak pět dalších vlaků s vypsaným zpožděním od 40 do 80 minut – a tak i mně, laickému cestujícímu, bylo jasné, že musí jít o nějaký masivní výpadek. Jediné, co se cestující dozvěděli, bylo, že zpoždění je „z důvodu provozu“. Při čekání na svůj vlak jsem si však připadal ani ne tak jako vážený cestující, jako spíše vařená žába.

Je obecně známou skutečností, že pokud se voda, v níž sedí žába, ohřívá postupně, tato se nakonec nechá uvařit – a podobně tomu bylo v tomto případě. Už v době, kdy na odjezdové tabuli svítila obrovská zpoždění předchozích vlaků a do odjezdu EC Comenius zbývalo zhruba čtvrt hodiny, objevilo se na tomto „výpisu tragédií“, že můj vlak má zpoždění 10 minut. Budiž, řekl jsem si, že to beztak trochu stoupne, sotva to zůstane na deseti minutách. Mezitím ale (i přes deklarovaný výpadek proudu a zabezpečovacího zařízení) z nádraží odjížděly vlaky, dokonce i tažené elektrickou lokomotivou. No, nebudu laskavého čtenáře napínat, zpoždění mého vlaku se nakonec vyšplhalo na úchvatných 180 minut, přičemž zhruba po hodině zpoždění vypsali nástupiště, takže lidé místo v hale mrzli na nástupišti – v očekávání na vlak, který měl už-už přijet. Poslední hodnota na tabuli stejně ukazovala „jenom“ 140 minut, více už bylo ČD asi stydno ukazovat.

Během tohoto zdlouhavého čekání jsem se snažil se dozvědět cosi o svých právech coby klienta a zjistil jsem, že si nemám na co stěžovat a mám být rád, že budu do Krakowa jednoho dne vůbec přepraven, přičemž mi byla milostivě nabídnuta možnost vrátit lístky a jet třeba další den. Na můj argument, že třeba potřebuji být ještě v neděli večer v Krakowě, mi bylo řečeno, že mám s nějakou nehodou počítat a nemám jezdit vlakem, když to nedělám. No dobře, řekl jsem si – jak má ale nebohý laický cestující počítat s nehodou, s jakou neumějí počítat ani samy dráhy? Pominu-li fakt, že podle přepravního řádu neexistuje žádná finanční kompenzace cestujícímu za tříhodinové zpoždění, je přeci jen věcí určité úcty k zákazníkovi alespoň říct cestujícímu „podívejte se, máme poruchu, jejíž odstranění bude trvat 3-4 hodiny, zaručujeme vám, že dříve než za tři hodiny to opraveno nebude a pokud nebudete chtít jít pryč z nádraží, můžeme vám v našich prostorách nabídnout občerstvení a možnost promítání filmu (libovolné jméno díla)“ – nepřijde mi, že by pro dráhy, coby instituci s rozpočtem v řádu miliard korun, mělo být cosi takového nepřekonatelným finančním problémem, tím spíš, jedná-li se pouze o mimořádnou událost.

Nemohu se tak zbavit dojmu, že na českých kolejích je potřeba konkurence doslova jako sůl a že by se měly ČD privatizovat, a to nejlépe mezi několik vzájemně si konkurujících provozovatelů, sjednocených podobným systémem jako je pražský Regionální organizátor Pražské integrované dopravy (ROPID). Není totiž možné, aby braly dráhy své klienty podobně jako kuchařky děti v socialistické školní jídelně, tedy jako „zaručený příjem“ od lidí, kteří „tak jako tak vždycky přijdou“ a které lze libovolně šidit. Myslím, že by nebylo od věci, kdyby se příště železničním odborářům, až budou mít chuť si znovu brát cestující za své rukojmí neplněním pracovních povinností (lidově řečeno stávkou), tohle připomnělo.