Minulou středu rozhodl Spolkový správní soud, že každý, kdo má doma počítač s přístupem na internet, musí v Německu platit rozhlasové a televizní poplatky. Verdikt soudci odůvodnili tím, že se na počítačích dá vysílání televize a rozhlasu sledovat stejně, jako je tomu u „klasického“ televizního přijímače. Totéž se týká majitelů mobilních telefonů, které mají připojení k internetu, přičemž za každý takový telefon odvedou poplatek 5,76 eura měsíčně. Poplatky za takzvané „nové přijímače“ televizního a rozhlasového vysílání se v Německu vybírají už od roku 2007 a řada lidí se proti tomu ohradila před soudem, když například studenti u notebooků argumentovali tím, že jim tento přístroj slouží k práci související se studiem. Podle soudu však stačí, aby majitelé počítačů a mobilů měli možnost veřejnoprávní vysílání sledovat, byť tuto možnost nevyužívají. Povinnost odvádět rozhlasové a televizní poplatky má podle soudu dokonce i ten, jehož počítač je od internetu odpojen. Stačí, když je technicky možné ho k síti připojit.

Veškeré služby, které nabízí veřejnoprávní média, je možné v dnešní době digitálních technologií čerpat na komerční bázi. Buď je někdo chce (a zaplatí si je), nebo nechce (tak proč by platil). Standardní součástí svobody jedince je přece stav, že platí za to, co si objednal a co mu bylo dodáno. Toto všechno v dnešním reálném světě neplatí z jednoho, pro některé ale důležitého, důvodu. Veřejnoprávní média totiž primárně slouží jako další prostředek pro public relations politiků, jehož prostor ovšem povinně platí všichni občané, kteří vlastní byť jen nefunkční televizi a rádio, i kdyby se na veřejnoprávní program nikdy nepodívali, nebo si ho naladili.

Jelikož služby poskytované veřejnoprávními médii nejsou postaveny na principu „vyberu – objednám – obdržím – zaplatím“, nejsou poplatky za existenci veřejnoprávních médií ničím jiným, než další skrytou daní. Dalším problémem je skutečnost, že při jejím každoměsíčním výběru je jednoznačně uplatňována jistá forma presumpce viny, když jste zákonem odsouzeni k placení i v případě, že byste něco sledovat „mohli“, nebo že se na vašem přístroji něco sledovat „dá“. Pro české politiky a veřejnoprávní média je rozšíření technických zdrojů k placení koncesionářských poplatků jistě velmi lákavý cíl. Už v polovině roku 2009 prohlásil mluvčí ČT Ladislav Šticha, že "návrh je aktuálně ve fázi legislativních příprav, které zahrnují nejen PC, ale i mobilní zařízení resp. další nově se objevující technologie...". Mobilních telefonů, počítačů a notebooků je totiž v České republice násobně více, než televizních přijímačů (koncesionářů ČT je v České republice 3,5 milionu). Na co jsou naše koncesionářské poplatky také využívány/zneužívány, si můžete přečíst v článku ČT už je dávno soukromá. O umělém křivení trhu a výrazném znevýhodnění soukromých médií už samotnou existencí institutu médií veřejnoprávních, která se přes svůj příjem z peněz občanů mohou na trhu také pohybovat a na která jsou přisáti spříznění dodavatelé (ostatně jako na všem, co jde přímo nebo skrytě z daní), pak netřeba ani dlouze psát.

Představa, že si budu muset svůj nový mobilní telefon nakonec vybírat podle toho, zda mi NEumožňuje příjem televizního programu přes internet, čímž zároveň nebudu schopen používat 90% toho, k čemu nyní mobil vlastně mám, nebo budu v opačném případě donucen k úhradě, kromě mnou provolaného, ještě 180 Kč (současných 135 za ČT a 45 za ČRo) za to, že něco sledovat či poslouchat „mohu“, mě nenechává chladným.

A vás?

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora