V úvodu hned rezolutně odpovídám, že minulý týden na tiskové konferenci v Bruselu ty naše národní rozhodně ne. Prezident Pavel zde totiž lobboval za pokrokářské strategie podlamující stabilitu naší společnosti. Podpořil například manželství pro stejnopohlavní páry i jimi nárokovanou adopci dětí. Dále vyzval k ratifikaci ultra feministické Istanbulské úmluvy, která falešně využívá prevenci násilí na ženách k prosazení neomarxistické politické agitky rozvracející instituci rodiny. A aby toho nebylo málo, tak zde také kritizoval českou vládu za to, že se nepřipojila k žalobě Evropské komise na Maďarsko, které odmítlo přijetí LGBT propagandy ve školách. Zkrátka pořádná pokrokářská nálož, která má ambici zcela převrátit tradiční společenský řád. Co na to říct?

Snad jen pár slov, které obnaží reálnou podstatu jím zastávané propagandistické agitky. Nový český prezident se veřejně přiklonil k agresivnímu politickému genderismu a LGBT aktivismu, které se snaží pokřivit přirozené vztahy mezi muži a ženami a znevážit jejich specifickou společenskou úlohu. Nemá smysl teď podrobně analyzovat všechny požadavky oné Istanbulské úmluvy (pro to doporučuji text Tomáše Břicháčka), ale spíše se obecně zamyslet nad možnými vážnými důsledky těchto ideologií.

Genderismus a homosexualismus (nezaměňujme s homosexualitou) jsou politické ideologie, které se snaží demontovat rodinný systém. Ten pokrokářům vadí zejména proto, neboť vytváří soukromý sektor. Sféru, kam stát nemůže, kde se děti vychovávají podle soudu svých rodičů a nikoli skrze indoktrinační mašinérii. Oblast života, kde se mezi generacemi dědí kapitál, znalosti a zdravý rozum. Zkrátka autonomní prostor, kde člověk žije v autentických rodinných vazbách. Ohrožení těchto klasických rodinných vzorců postavených na přirozenosti je vážným nebezpečím pro zachování naší občanské svobody. Rodině jde o udržení kontinuity, pokrokářským architektům nového světa ale o přesný opak.

Oněm agresivním levicovým -ismům jde jen o to vztahy mezi pohlavními rozrušit. Feminismus (od své druhé vlny) např. tvrdí, že „osobní je politické“ ve snaze namluvit ženám, že rodiny jsou naprogramované mužskou nadvládou a útlakem kapitalismu. Jde o snahu jim vnutit myšlenku, že jsou manipulovány a ničit tak důvěryhodnost soukromého ostrůvku rodinného zázemí (a s ním i svobodný trh). Ví například prezident Pavel, že se některé nestorky feminismu odvážily mluvit o těhotenství jako o chorobě? Také homosexualismus se snaží zničit institut rodiny tím, že relativizuje role muže a ženy jako hlavní stavební kameny společnosti. Snaží se společnosti nalhat, že není třeba specifické ženské či mužské role v rodině. Nicméně tyto diferencované rodinné pozice založené na přirozené pohlavní různosti slouží jako tmel, jenž drží pohromadě právě onu soukromou sféru. Děti navíc může přivádět na svět jen muž a žena, agenda homosexualismu toužící uznat rovnocennost stejnopohlavních „rodin“ je jen zpovykanost, na kterou neexistuje sebemenší nárok.

Každá levicová revoluce vždy válčila s rodinou a tato není výjimkou. Obě ideologie jsou jen invazivní strategií snažící se oslabit funkce rodiny skrze popření specifických mužských a ženských rolí. Chce dát náš prezident rodinu na oltář pokrokářům? Rozumí vážné hře, o kterou nyní jde? V našem zájmu je obrana rodiny a tradic, ne vytváření nového progresivistického světa.

Nyní již není šéfem mezinárodní organizace, která se elitářsky vytyčovala nad národní státy, ale prezidentem České republiky, jejíž zájmy má hájit. Je v našem zájmu aby v Bruselu, v líhni EU, kritizoval českou vládu za to, že se nepřipojuje k žalobě Maďarska? Naši maďarští partneři z V4 ale zcela správně odmítají indoktrinovat své děti ve školách LGBT aktivismem a neomarxistické ideologii se velmi brání. Uvědomuje si prezident Pavel, že jde o suverénní stát, do jehož vnitřního fungování nám ani Evropské komisi nic není? Narozdíl od nás své národní zájmy maďarská vláda (se silným mandátem!) hájí. Měli bychom je v konfliktu s EU naopak podporovat a inspirovat se. Z pozice prezidenta má prezident Pavel prosazovat zájmy českého občana, ne neomarxistické internacionály.

Ze všeho nejvíc se ale hrozím toho, že prezident Petr Pavel pronáší výroky ve prospěch ideologií, jejichž důsledky nechápe v hlubších souvislostech. Kdyby tomu tak totiž bylo, nikdy neřekne: „řídím se hlavním principem, a to jsou rovné podmínky pro všechny“. Mezi rovností životních podmínek a levicovým egalitářstvím, které prosazuje, je významný rozdíl. Osobně si myslím, že jeho slova se snaží jen zalíbit evropským elitám a ukázat, že se z pozice hlavy státu nebojí kádrovat za nedostatečnou pokrokovost vlastní stát (i když Fialova vláda je pokroková dost). Umělé elitářské zájmy internacionálních pokrokářů budou prezidentovi zřejmě bližší než generace trvající osobní vazby, z nichž plyne i udržování kontinuity naší národní identity. Naším opravdovým národním zájmem je hájit instituce, které mezigenerační moudrost a vzájemnou společenskou sounáležitost udržují.