Měl jsem tuhle narozeniny a to je příležitost k ohlížení a zvažování. Jsem svým založením konzervativní člověk. Je to důsledek okolností. Maminka byla ročník 1903 a tatínek 1909 a pradědeček, ten měl titul cíařského rady. Takže na ramenou cítím i převis devatenáctého století, snad odtud ta příchylnost k Julesi Vernovi. Rodiče mi nekupovali dětské časopisy Ohníček a Pionýr. Měli jsme doma staré ročníky Malého čtenáře a v něm jsem často ležel a jeho články pročítal, zatímco kolem mě duněla doba ocelová. Utkvěl mi v paměti článek nadepsaný Bezruký Frantík, zázrak vůle. I fotka u toho byla. Dokázat to nemohu, ale pamatuji si, že to bylo někde vlevo dole.

Dotyčný Frantík se narodil bez rukou, psalo se v tom článku. I nevadí, řekl si ten Frantík a naučil všechno zvládat nohama. Psát, jíst příborem, všechno. Od té doby, když se mi něco nechce dělat, vzpomenu na Bezrukého Frantíka. Zrovna tuhle sobotu se mi nechtělo sekat trávu. Komu by se v horku chtělo. I nevadí, že je horko, řekl jsem si po vzoru Frantíka a trávu posekal.

Že mám ty narozeniny, řekl jsem si, že bych si mohl dopřát pro tentokrát změnit žánr Posledního slova. Aspoň pro jednou. Nabízím tedy něco jako bajku nebo mikropovídku o tom, jak v době současné, progresivní, příběh někdejšího Frantíka zaujal dnešního Frantíka a napadlo ho naznačenou cestou jít také.

Hned na začátku své dráhy narazil na překážku. Narodil se totiž vybaven oběma pažemi. I nevadí, řekl si Frantík. Obrátil se na kliniku, aby mu paže amputovali. Odmítli ho, že nic takového dělat nebudou. Jiného by to odradilo, ale náš Frantík je též zázrak vůle. Obrátil se o radu a pomoc na nevládní organizaci Buď svůj. Byl to správný krok. Nešlo to hned, bylo třeba času, ale nakonec silná vůle zvítězila a nevládla Buď svůj, za vydatné pomoci médií, prosadila Frantíkovi, aby uplatnil nezadatelné lidské právo nechat si amputovat obě paže. Klinika musela konat a za utrpěnou újmu zaplatit odškodnění ve výši tří milionů korun. Už to by zasloužilo článek v Malém čtenáři. Příběh ale pokračuje.

Frantík se naučil zvládat běžné úkony nohama. Záhy ale shledal, že už to nikoho nezajímá, že bezrukých a jiných postižených je ve světě plno, dokonce svoji olympiádu mají. Hlavně ale zjistil, že se mu po amputovaných pažích stejská. Jiný by si zoufal, ne tak ale náš Frantík, zázrak vůle. Obrátil se na nevládní organizací Bílý anděl a ta za vydatné pomoci médií pomohla v boji s amputážní klinikou. Trvalo to dlouho, ale nakonec prosadili svou. Jak společně prokázali před soudem šesté instance, Fratíkovi se před amputací nedostalo dostatečně kvalifikované informace, že bez rukou bude muset všechno dělat jenom nohama. Silná vůle zvítězila a Frantíkovi se od kliniky dostalo za za utrpěnou újmu odškodnění ve výši šesti milionů korun.

I v dnešní době tedy zůstává Bezruký Frantík příkladem a vzorem hodným následování.