Kdysi dávno jsem notně popudil amerického baptistického teologa, který mi tvrdil, že lež, lhaní - ať už za jakýchkoliv okolností - je tuze značný, neprominutelný hřích.

S ním jsem tehdy důkladně nesouhlasil a tvrdil mu absolutní opak, že přece přetvářka nezřídka byla jedinou taktikou přežití, ať už za nacistů či komunistů. „Vážený pane kazateli, lhal jsem denně a bez tehdejší taktiky bych tady teď před vámi nemohl sedět. A vůbec se za to nestydím, však já se před svými studenty chvástal, že jsem s velkou pravděpodobností byl jediný kantor tehdejším státem, z něhož jsem unikl, hodnocen jako felon - „těžký zločinec“, takto překládá anglo-český Poldaufův slovník v desátém, nepochybně i dalším svém vydání. Musím se ale přiznat ke svému zklamání, že jakožto jediný soudce, který se se tak důkladně provinil svým úprkem od budování socialistické nirvány do náručí amerických imperialistů, jsem in absentia obdržel potupně mrzký trest pouhých čtyř a půl roků převýchovy za mřížemi. K této zkušenosti jsem se ovšem nedostavil a navíc to byla doba amnestií rozdávaných sličným prezidentem Antonínem Novotným. Též ovšem doba značných přetvářek. Jeden mladičký pražský prokurátor se mi svěřil: „V naší zemi žijí pouze dva druhy lidí - věrní budovatelé, to jsou dobří herci, a zavrženíhodní reakcionáři, nepřátelé, což jsou ti špatní herci.“

- - -

Jak interpretovat fenomén „perzekuce“? Jsem pronásledován, jestliže mi nepřijali dítě na univerzitu? Nepřijali mě do zaměstnání? Mnoho mladých nemá možnost studovat a nezaměstnanost je leckde spíš pravidlem než výjimkou. Záleží tedy na motivech, specifických okolnostech, jež způsobily nepříznivý stav: například zda dítě nestuduje z nedostatku talentu, nebo z přebytku nevhodného politického počínání rodiče.

Často jsem v Americe dostával otázku, co že mě přimělo riskovat a zmizet do neznáma, jaké že perzekuci jsem já byl vystaven. Posloužil jsem odpovědí, že mě trýznil pocit, skutečnost být zaměstnancem státu, součástí mašinerie hanebností se dopouštějící. I když v počínání civilního soudce, zabývajícího se zejména rodinným právem, žádné hanebnosti jsem se nedopustil – aniž bych ale měl záruku, že jednou nebudu stát před dilematem nějaké to svinstvo přece jen udělat – nebo je tedy neudělat a sám se dostat do kriminálu, co si pak počít? Stát se ctnostným trpitelem za mřížemi či přizpůsobivým ohebným padouchem – takovéto nevábné alternativy. Raději tedy uprchnout nikoliv před pronásledováním, ale před představou povinnosti se na něm podílet.

Nesouhlas s eventualitou exilu vyjádřili někteří polistopadoví předáci, například Jiří Dienstbier, tehdejší ministr zahraničních věcí. V médiích byl citován, že nikdo nemusel odejít. Pravda pravdoucí: tristnímu údělu exulanta se kdokoliv mohl vyhnout, mohl se nechat zavřít a případně i popravit. Tak se například rozhodl Vlado Clementis, jeden z Dienstbierových předchůdců v úřadě. (Poštěstilo se mi seznámit se a spřátelit s americkým diplomatem slovenského původu, kdysi na gymnáziu spolužákem tohoto Clementise. Začátkem padesátých let, když se schylovalo k přípravě největšího politického procesu a Clementis se zrovna ze zahraniční cesty vracel do rodné země, při zastávce v Paříži onen diplomat, jeho ex-spolužák, z pověření americké vlády ho kontaktoval a seznámil s odhadem zpravodajské služby, čeho nepříjemného se doma dočká, a nabídl mu politický azyl. Což Clementis odmítl. Ne že by poslovi špatné zprávy nebyl věřil. Ale ujistil ho, že takovým krokem by přece zradil dosavadní smysl svého života. Clementisovi se onen smysl života naplnil. „Ďakujem,“ bylo údajně jeho poslední slovo na šibenici. Předpokládám, že to myslel ironicky, ač ironie je asi to poslední, co by v takovém okamžiku přišlo na mysl. Ale aspoň nevyvolával slávu rodné straně, své věšitelce, tak jak při tomtéž závěrečném aktu činili jiní významní příslušníci čeledě tvorů zvláštního ražení.)

- - -

Krušný pobyt v kleci jsem vyřešil exilem - ilegálním vypelášenim v roce 1959, kdy se takový krok jen málokdy povedl. Chtělo to hodně discipliny a štěstí. Pohodlně s pasem ven byla v té době vzácnost mimo můj dosah. Zbývalo řešení jaksi mezi - ne přímo, ale oklikou, přes některou jinou lidovou demokracii.

Pokusil jsem se třikrát, vždy v létě.

První pokus v roce 1957 v Rumunsku přes Konstancu. V přístavu měla kotvit libanonská loď, o níž jsem se dozvěděl, že by za úplatu dovezla černého pasažéra do Turecka. A nic z toho nebylo. Čedokářský vlak se buď dlouho loudal přes Karpaty, nebo libanonský kapitán zvedl kotvy předčasně - zkrátka jsme se minuli.

Druhý pokus v roce 1958. Tehdy jsem se domluvil s kamarádem lékařem Milošem Koenigem, absolventem Karlovy univerzity i Osvětimi, nejkrutější školy života či spíš smrti, že to zkusíme ve dvou. Čedok nabízel zájezd do stanového městečka v Řecku, čili přímo za železnou oponu. Jenže na poslední chvíli se vše zhatilo, přišla zpráva, že z důvodu údajně mimořádného vedra se zájezd do Řecka ruší a nabídnuta toliko příležitost návštěvy klimaticky příznivějšího Sovětského svazu.

Třetí pokus ten úspěšný via Dederonie, první německý socialistický stát dělníků a rolníků. Tehdy ještě neztopořili v Berlíně Zeď míru, čedokářské zájezdy k Baltu byly rutinní záležitost, žádné vysazování z vlaku na poslední chvíli.

- - -

Primárním úkolem bylo vymyslet alibi pro případ, že lapeni budeme. Abychom se mohli vymlouvat, vytáčet, tvrdit, že jde o absurdní nedorozumění. Vrhli jsme tenata několika směry.

Miloš, šéf transfúzní stanice ve Strakonicích, se přihlásil na jednoroční brigádu do Karlových Varů, kde se léčili významní papaláši z bratrských zemí tábora míru, se záměrem seznámil se s vhodnou veličinou. Tou rozhodně nebyl právě tam sídlící Enver Hodža, stalinistický diktátor Albánie, ale dederonský ministr školství Dahlem. A právě jeho požádat o laskavost – návštěvu prestižní nemocnice Charité, pro nás zajímavé zejména svou polohou – v Berlíně, pouhých snad sto metrů od britské okupační zony.

Já začal kultivovat bratrskou spolupráci s justičními soudruhy v přístavním městě Rostock. U plzeňského krajského soudu jsem se prezentoval svou obstojnou němčinou a vymámil jakési pověření k navázání družby, k výměně našich bohatých zkušeností. Rostock sice není v Berlíně, ale doufal jsem, že bych od družebních soudruhů vyškemral povolení k návštěvě bývalého koncentračního tábora Oranienburgu, v blízkosti konečné stanice S-Bahn či U-Bahn berlínské městské dopravy, odkud by se už dalo dojet do centra metropole.

Začal jsem poslouchat přátelský zahraniční rozhlas, když zrovna řečnil východoněmecký ministr propagandy Eisler. Poslal jsem mu dopis, plný díků, obdivu a on skutečně odpověděl – že ho to potěšilo, pozdrav, podpis. Moc tedy neřekl, ale aspoň něco, musíme být skromní. Dopis vezmeme sebou.

Ještě několik falešných karet (včetně dodání dárku východoberlínské televizní herečce) jsme měli k dispozici.

Zrovna v té době dva mládenci na mém stříbrském okrese se pokusili zvolit svobodu tímtéž směrem. Odjeli na lipský veletrh a tam si vzali taxíka, aby je odvezl do východního Berlína k prohlídce tamějších pamětihodností. Taxikář je odvezl na policejní stanici, kde došlo k osobní prohlídce a objevu důležitých osobních dokumentů včetně dokladu o promoci – a byl malér.

Nutno se maximálně zasichrovat a určitě s sebou nevézt promoční rouru. Nemít u sebe nic, co by vzbudilo podezření. Jestliže jedu mrznout k Baltu, nemohu přece sebou vézt plán města Berlína. Opatřil jsem si ho v Informační službě DDR v Praze a snažil se ho vštípit do paměti – memorovat hranice okupačních zon, tratě dráhy podzemní i nadzemní, tramvaje, autobusy, i pěší procházku přes Potsdamplatz. Svůj privátní majetek jsem nerozprodával, ale naopak kupoval. Na poslední chvíli jsem koupil gramoradio. Necelý rok jsem vlastnil novou fiatku získanou z ministerského přídělu, tehdy to ještě značná prestižní záležitost. „Ale soudruzi, to myslíte vážně? Že bych chtěl utéct a tohle auto tady nechat? Proč bych je byl kupoval... to přece nedává smysl, že ano?“ Tak jsem tedy kalkuloval.

Ještě jsem stačil absolvovat každoroční soudcovské zkoušky z marxismu-leninismu, vědy všech věd, umění všeho umění. Předsedala jim z Prahy se dostavivší náměstkyně ministra spravedlnosti, soudružka Michlová, dělnický kádr. Snažil jsem se na ni udělat náramný dojem, s vervou herce na prknech, jež znamenají svět, jsem chrlil potřebné fráze, liturgické kraviny, se zřejmým úspěchem. Proletářská náměstkyně mě pochválila a dala za příklad hodný následování.

- - -

Mé kufry se vrátily do Plzně podstatně vykradené.

Nezjistil jsem, co se stalo se slibem náměstkyně Michlové v ministerské publikaci pro vnitřní potřebu mě pochválit jako příklad hodný následování.

Ministr spravedlnosti Václav Škoda zcela určitě řádil kvůli potupě uštědřené jeho rezortu.Po letech ve Švýcarsku mě informovala bývalá spolužačka, jak že Škoda tehdy uvalil kolektivní trest dočasným zákazem zahraničních dovolených všemu personálu. Postižení mě právem proklínali.

Pracovník Krajské správy StB v Plzni, jménem Buřič, se o mně téměř poeticky vyjádřil, jak že jsem zradil v plné nahotě, a mému bratrovi (nynější adresou v Kalifornii) se zaručoval, že si mě z Německa přinesou a se mnou exemplárně zatočí.

Matka už tehdy byla po smrti, nedožila se ani padesáti roků, uondána, usmýkána svým etnickým německo-českým údělem, jenž ani po skončené válce nemínil pominout.

Otec ve své autodílně, státu ovšem dobrovolně darované, nadále pracoval jako dělník, pod komandem partají vybraného vedoucího. Po odjezdu na baltskou dovolenou, jež umožnila permanentní změnu mého života, jsem ho už nikdy neviděl. Nenaznačil jsem mu své úmysly, za předpokladu, že po úspěšném upláchnutí, pokud by se povedlo, důkladně nakvašený stát na otce udeří s lživým tvrzením, že jsem byl lapen, přiznal se, otec tedy věděl, leč neoznámil zamýšlený zločin, a nelze-li trestat zločince, aspoň se pomstíme na jeho zploditeli.

Američanům jsem se představil jako soudce z bolševického Československa - takový exemplář tam dřív nikdy neviděli. Krátce po mém úspěšném úprku Američané zařídili dodání zprávy mému otci, v níž jsem doporučoval jeho obhajobu ve smyslu „Dokud můj syn žil doma, tak neutekl. To udělal, až když vy jste ho udělali soudcem. Dítě uteklo i Stalinovi. To mi snad chcete vyčítat, že jsem měl být víc bdělý a ostražitý, než byl on?“

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče