Letos průzkumů veřejného mínění značně ubylo. A není divu, lidé jim příliš nevěří a také přibylo mnoho byť nevolitelných stran a ještě vyšší než obvykle je počet nerozhodných voličů (25 – 35 procent), kteří hodlají jít k volbám. A týden jak známo je v politice doba dlouhá. Nemohou snad právě ti, co neví, volební výsledek změnit? A přesto nikdo nepochybuje, že je vítěz navzdory trestnímu stíhání znám předem, přestože mu hlasů pomalu ubývá, je jen nejisté, jakou vládní koalici dá do kupy. Dokonce i mnozí jeho příznivci se obávají, že půjde do vlády s komunisty a Okamurou. Antibabišovská opozice je slabá a většinu mít v parlamentu nebude.

Já měl vzhledem ke své kandidatuře do Poslanecké sněmovny za novou stranu Realisté poprvé v životě příležitost učinit si vlastní obraz lidové nálady na venkově. Ovšem ani můj vzorek obyvatel nebyl o nic reprezetativnější než průzkumy agentur a když mluvíte s lidmi u stánku s partajní reklamou během pracovní doby, přicházejí si s vámi popovídat většinou o matky s kočárkem a důchodci anebo osamělé osoby, jež volby vůbec nezajímají. Často se ale dozvíte, jak kdo volí v rodině.

Zjistil jsem, že se průzkumy v odhadu tří nejsilnějších stran zřejmě nemýlí, i když jsou na tom komunisti a socdemokrati téměř stejně. V patách za nimi jde ale Okamurova antiislámská SPD a odhad její síly je podle venkova i nepřiznaným hlasům podceněný. Překvapení ale může nastat v konečném počtu poslaneckých mandátů, až se rozdělí značný počet propadlých hlasů roztříštěné pravice, Zelených, Stanu a možná i Kalouskovy TOP 09 a nejsilnějším ještě přibudou parlamentní křesla podle d’Hontova volebního přepočtu. Předpokládám (možná chybně), že to lidovci ještě letos uhrají.

Z rozhovorůs lidmi malých měst v pardubickém kraji mě překvapily dvě věci. Jak děsivě naštvaní jsou lidé na popřevratové etablované strany a na politiky vůbec. A že stejně jako v celé Evropě se bouří proti tzv. establishmentu (staré vrchnosti) a politici marně bojují s nekorektními názory svých voličů. Celoevropský je propad sociálních demokratů, který teď po Franci a Německu vidíme v rakouských volbách. I u nás mají politici středu (pravice i levice) problém, jak svou značku (stranu) očistit od minulých chyb často považovanými bezmála za zločiny. Překvapivě to vůbec nesouvisí s ekonomikou a životní úrovní. Přestože všechny strany letos slibují modré z nebe, nikdo si nestěžoval na plat - snad i proto, že stranám nevěří. Hluboká je skepse venkova a ještě hlubší obavy z euroarabské budoucnosti dětí a vnuků.

Preference voličů na vzorku okolo tisícovky jsou tradičně nespolehlivé a letos to platí dvojnásobně. Zjistil jsem, že značně podceňují venkov a zvláště antiislámskou Okamurovu SPD, jež má v malých městech překvapivě mnoho aktivistů a vylepených plakátů, ale i velkou podporu u policie. A kolektivní názor má početní dopad. Intelektuální a ryze městské partaje jako Piráti, Zelení a TOP 09 jsou na konzervativním venkově nevolitelní. I u nás stejně jako na Západě volí jinak liberální město a neliberální venkov. A ten bohužel věří, že lze řídit stát jako firmu, a netuší, že i majitel miliardář myslí především na svůj vlastní prospěch.

A tak jsme se s oligarchou posunuli na Východ. Vláda – Babiš, komunisté a Okamura – je na obzoru. Půjdou opět lidé do ulic?

Škoda jen, že na tuhle možnost nelze vsadit… Sázkařské kanceláře by se měly polepšit. Alespoň bychom se měli nač těšit.