Volby jsou na krku, bude asi dobré podívat se, kdo je rozhodne. Asi to bude jako obvykle mlčící většina, která buď nechodí k volbám a nemlčí jen v hospodě, nebo k volbám jde a bez přemýšlení podpoří stranu či hnutí, která slíbí svým voličům modré z nebe a ještě něco navíc. Je výhodou, je-li vůdcem Jánošík, který bohatým bere a chudým dává, k mlčící většině nikdy nepatřili miliardáři.

Ale je tomu opravdu tak? Stačí se trochu pobrouzdat v mělčinách internetu, a hned tu máme zrovna dva vůdce mlčící většiny. Jedním je František Ringo Čech, s jehož humorem jsem nikdy nesouzněl, natož pak s jeho politickými názory, druhým pak soudruh František Skála jako zástupce KSČM. Tato strana ještě bez M s mlčící většinou dlouhá léta úspěšně bojovala, a teď se hodlá postavit do jejího čela?

To je příklad komunistické drzosti non plus ultra.

Patřím já k mlčící většině? Ano i ne. Věk a omezené pohybové možnosti mi nedovolují vyrazit do ulic nebo na náměstí, ovšem to už netáhne ani davy, cinkání klíči zdá se dnes být poněkud cinknuté. Defenestrace nežádoucích zastupitelů skončily s počátkem devatenáctého století. Hlavy státu a guvernéři se střílejí v USA, jinde se rodinné klany vyvražďují navzájem (KLDR), u nás to bohudík skončilo u kolotočů.

Od gymnaziálních let jsem měl potíže s držením huby, rád jsem trousil různé poznámky. Tento zvyk mi vydržel dodnes, mám k tomu ojedinělou příležitost na těchto netištěných stránkách, dál jsem se neodhodlal, nemám ani svůj blog, o facebookovém profilu nemluvě. Nicméně alespoň nemlčím úplně, dále pak využívám všech příležitostí k aktivní účasti ve volbách všeho druhu, i když mne k tomu nikdo nenutí.

Maně si vzpomínám na rok 1972, kdy jsme se stěhovali v Plzni z jednoho volebního okrsku do druhého, kromě jedné důvěryhodné osoby nikdo nevěděl kam, nicméně k večeru nás navštívila agitační dvojice, aby nám připomněla, že jsme dosud nesplnili svou vlasteneckou povinnost. Za umírajícími nosili volební urnu domů nebo do nemocnice.

Tak koho já budu volit v říjnu jako zástupce lehce nemlčící většiny? Přiznám se, že je to stále těžší. Příliš dobře si pamatuji tváře, které slibovaly a slibovaly, ale skutek utek, většinou jim v tom zabránili koaliční partneři ve vládě, slibují znovu totéž, neboť již osmadvacet let ošoupávají stejné lavice v dolní komoře parlamentu, přitom nejsou zatíženi jakýmkoli kontaktem s okolním světem. Někteří nás reprezentují na nejvyšších úrovních ve světě, aniž by si za ta léta dali práci s naučením potřebného cizího jazyka. Letos jsem si původně myslel, že udělím bobříka odvahy konglomerátu lidovců a STAN, ovšem ten lásky sen tak krátký byl, jak zpívá Mařenka v Prodané nevěstě. Naopak spojení TOP 09 s Martinem Bursíkem mě spíše šokovalo. Zelené šílenství mě šokuje už léta, japonský vlastenec Tomio Okamura mi nahání strach, stranu, která tvrdošíjně odmítá platit své obří dluhy, nemohu volit ani náhodou, o KSČM bych neuvažoval ani v případě, že by nebyl jiný výběr, toho bylo po krk půl mého života

Od Andreje Babiše mě neodrazují jeho podvody a lži, ale celé podnikatelské manýry od samého počátku.Včetně toho, že chudým bere a sobě bohatě dává.

Tak co nám zbývá? ODS? Kolik starých tváří se objeví na kandidátce za celkem slušným ministrem školství Petrem Fialou, byť s projevem uspavače hadů?

STAN, Piráti, Realisté se zatím ničemným skóre ve zřejmě podplacených průzkumech veřejného mínění?

Teď babo raď. Rozhodl jsem se, že si počkám na listiny kandidátů, které ke mně dorazí z dostatečným předstihem, a pokusím se je vygooglovat. Jsem milovník Googlu a myslím to upřímně.

P.S. Po volbách oznámím, komu jsem dal svůj nemlčící hlas.