Ano, je to opravdu skandál, ale alespoň co do formy ani nový, ani překvapivý: že archiv bezpečnostních složek zveřejnil v rámci vyrovnávání se s totalitní minulostí i jména členů vojenské rozvědky, aktivních po listopadu 1989, jak odhaluje na titulu pondělní MfD, je měsíce stará záležitost a současný ředitel ÚSTR Hazdra tím odůvodňoval své odvolání šéfa archivu bezpečnostních složek Bukovszkého už na své tiskové konferenci 21. června.

Vzápětí ho to ale tenkrát stálo málem křeslo. Někteří členové rozpolcené Rady ústavu mu totiž tuhle motivaci nevěřili s tím, že si ve skutečnosti chce vyřídit účty se stoupenci předchozího ředitele Pavla Žáčka, který neuspěl v konkursu v soutěži s Jiřím Pernesem, posléze odvolaným kvůli plagiátorství. Tvrdili, že Hazdra nemá co koho odvolávat, když je na svém místě jen dočasně, než bude vybrán nový ředitel.

Hazdra ale nakonec své rozhodnutí sesadit Bukovszkého před Radou ustál. A ÚSTR vede dál. Už za deset dní bude ovšem Rada vybírat ředitele znovu: k dispozici má tentokrát devět kandidátů, mezi nimi i dvě historičky ze zahraničí. Jestli jí to pomůže k šťastnějšímu výběru, není tím pádem ovšem zaručeno o nic líp než při prvním pokusu.

Současný skandál kolem prozrazení jmen aktivních agentů vojenské rozvědky totiž naznačuje, s čím vším si bude muset nový ředitel ÚSTR poradit. Mimo jiné například s dost zvláštní konstrukcí vztahu mezi ÚSTR a Archivem bezpečnostních složek. Tento vztah totiž jako by vypadl z některé z Havlových absurdních her: archiv je ústavu tak trochu podřízen, protože ředitel ústavu šéfa archivu odvolal, ale zároveň mu podřízen zřejmě není, protože Bukovszky odvolání neakceptoval, jelikož prý archiv je samostatný a řediteli ÚSTR nepodléhá.

Ve sporu o prozrazené agenty zase stojí někdejší ředitel Žáček za odvolaným Bukovszkým s tím, že seznam spolupracovníků si měla ohlídat sama vojenská rozvědka a ty aktuální archivu vůbec nepředávat. Což je i názor, který v materiálu MfD zastává většina odborníků. A konec konců, dal by to i zdravý rozum.

Jenže zdravý rozum dává ještě něco jiného: totiž šok, že se staré kádry z dob komunismu udržely ve vojenské rozvědce očividně až do našich dnů. Tedy aspoň do chvíle, než se jejich jména objevila na jaře na internetu českého archivu bezpečnostních složek.

Nové a cenné je tedy v pondělním materiálu MfD především rozkrytí této skutečnosti, protože když se základní informace v červnu objevila v médiích, asi málokoho napadlo, že by se český stát nemohl bez komunistických špionů, vycvičených na boj proti imperialismu a NATO, obejít v tak citlivé oblasti ještě ani poté, co je už přes deset let sám členem této aliance.

Potřební přece mohli být takoví „experti“ maximálně jako přechodné řešení, než si demokratický stát postaví rozvědku z vlastních, spolehlivých lidí. Pokud ale byli komunističtí agenti činní dodnes a jsou tedy zveřejněním svých jmen „akutně ohroženi“ včetně svých sítí v cizině, je něco značně zavánějícího ve státě českém.

Tím spíš překvapuje, že Rada ÚSTR nedala na naléhavá doporučení ze zahraničí, například od Marka Krammera, šéfa institutu pro studium studené války na Harvardu, aby termín na hledání nového ředitele prodloužila, a měla tak víc času si tentokrát všechno promyslet opravdu důkladně. V čele totiž musí stát někdo s pokud možno nezpochybnitelnou kompetencí. Minulost totiž, jak vidno, vůbec neskončila. Bylo by dobře se tedy na ni konečně soustředit.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6