Přitom je pokrok, že se vůbec jedná! Z každého Paroubkova slova a gesta už dva roky čiší, že in pectore nepovažuje za legitimní ani tuto vládu, ani výsledek voleb z roku 2006, a trpí ji jen z nezbytí, protože mu k jejímu svržení zatím chybí nezbytné technické prostředky. V tom je podstatné novum situace na české politické scéně proti tomu, co bylo před Paroubkovým vstupem do hry.

K dočasnému příměří ve studené politické válce žádá předseda ČSSD kromě přijetí lisabonské smlouvy do konce roku (které nehodlá blokovat, ale jen proto, že vlastně ani nemůže) a otevření vážné debaty o konečném termínu přijetí eura ještě dohodu o „okruhu možné spoluúčasti ČSSD v předsednictví Rady EU“. To zní ve své mlhavosti dosti hrozivě. Navíc odmítá schválit smlouvu o radaru (logicky, ostatně jaký smysl by mělo schvalovat ji teď, když Obama hledá cestu, jak se z ní vykroutit) a podle vlastních slov neslíbí, že se během předsednictví EU nepokusí vládu svrhnout (což je přinejmenším neslušné, naštěstí, jak to vypadá, během českého předsednictví ještě nebude mít ke svržení vlády víc než obvyklých 96 hlasů, odpadlíci si něco podobného netroufnou).

Velkou slušnost od Paroubka opravdu očekávat nelze. Jeho největším dosavadním propagandistickým úspěchem je, že se mu podařilo přesvědčit veřejnost o nepřekonatelném Topolánkově hulvátství. Přitom dosvědčuji, že od doby svého krátkého a vynuceného pracovního nasazeni v hostivickém komunále na počátku sedmdesátých let jsem se s něčím podobným jako „fenomén Paroubek“ nesetkal.

Ve hře je však ještě třetí, prezident Václav Klaus. Jde tvrdě po Topolánkovi, což opět dokázal svými extravagancemi při oficiální návštěvě Irska. Paroubkovi tento rozkol v táboře třídního nepřítele vůbec nevadí, naopak vyhovuje. Navíc, kdyby se ho někdo zeptal, zda je mu odpornější Klaus nebo Topolánek, dostal by se do podobných nesnází jako Brežněv, kdyby měl odpovědět na otázku, zda považuje za většího smraďocha Jimmyho Cartera nebo Helmuta Schmidta. Na neštěstí Klausův euroskepticismus je programovým zásadám jeho strany vzdálenější než umírněnější premiérovo stanovisko a zásady lze sice pragmaticky měnit, leč teď k tomu zrovna není důvod. Proto možná dočasně podpoří jednoho úhlavního nepřítele proti druhému.

Česká politika, jak vidno, se dvacet let po převratu zásluhou předsedy ČSSD dostala do stádia, kdy se z ní konečně chce zvracet.

Lidovky.cz, 14.11.2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.