Středa 9. května
Podle průzkumu agentury Factum Invenio (jde o „aktuální volební model“) se odhadované výsledky koalice a opozice pomalu, ale hrozivě vyrovnávají: ODS je po přechodném vzestupu nyní o něco málo slabší než v době voleb (34,5%), ČSSD se naopak dotáhla na volební výsledek (32,3%). Komunisté jsou na tom stejně (12,2), lidovci o něco lépe (9,1), zelení o malounko lépe (7,0). Vláda by měla v parlamentě asi 102-103 mandáty, opozice 97 – 98. Nic moc. Něco podobného se dalo očekávat. Pokud to půjde takhle dál, nebude se už v říjnu Paroubek mimořádných voleb bát. A naděje, že by se objevila nová a vládnutím nezatížená strana, která by tak důsledně jako zelení odmítala spolupráci s komunisty, je takřka nulová.

Asi třicet aktivistů Národní strany uspořádalo v Praze demonstraci proti hlavnímu nebezpečí, které dnes hrozí českému národu. Představují ho sudetští Němci a Romové. Strana dosáhla v posledních volbách do PS ohromujícího výsledku 0,17% (9 341 hlasů) a je spíše ve středu zájmu odborníků, kteří se zabývají krajní pravicí a pravicovým extremismem. Zprávu o jejich akci přinesla ČTK a následně všechny velké české noviny a veřejnoprávní elektronická média. Je to solidní reklama. Proč se všichni tak snaží? S předsedkyní strany se tuším ještě před volbami sešel předseda ODS Topolánek. Je snad Národní strana v pojetí ODS něco jako Sládkovi republikáni v pojetí Miloše Zemana – zdivočelí konzervativci a neoliberálové? Když člověk poslouchá takového Zahradila, skoro by to tak vypadalo.

Petr Uhl tvrdí v Právu – zřejmě jde o jakousi bezděčnou snahu ověřit si, zda se opakovaná nepravda opravdu stává pravdou – , že v Tallinnu odstranili pomník „rudoarmějce“ (rozuměj ruského vojáka). Pomník nebyl odstraněn, ale přemístěn na vojenský hřbitov.

Vlastimil Tlustý ve své protivládní kampani přitvrdil: v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes prohlásil, že premiér Topolánek je podvodník, že se ho pokouší vydírat (pravý opak je pravdou) a že ministr financí Kalousek lže, lže a lže. Pan Tlustý se svým výrazivem zjevně velmi dobře hodí do společenství s Jiřím Paroubkem, k němuž směřuje teď už plnou parou.

Společenským tématem je výstava sportujících (a jinak aktivních) mrtvol v pražské Lucerně. Zdá se, že veřejnost se rozdělila na dvě skupiny: na ty, kterým je podobný nápad natolik odporný, že je ani nenapadne ji shlédnout (což je, jak jsem už v glose na pondělí zmínil, taky můj případ), a na ty otrlejší, kteří se jdou se zájmem podívat a pak kritikům vyčítají, že kritizují, aniž by se s objektem kritiky náležitě seznámili. Je mi líto. Výstavu považuji za ohavnost, svůj názor si nehodlám nechat pro sebe a nedostanou mě na ni ani párem volů. Mrzí mne jediná věc: že kvůli výstavě bude muset přesunout svůj narozeninový koncert Helena Vondráčková (Lucerna bude v době, kdy se měl konat, ještě zaplněna exponáty – preparáty). Nevím, zda je rozhodnutí umělkyně dostatečně uvážené – taková kulisa by měla v tomto případě své neoddiskutovatelné kouzlo.

Po Estonsku se stane předmětem ruské nelibosti zjevně i Polsko. Polský ministr kultury chce připravit zákon, který umožní samosprávám přemístit nebo rušit objekty glorifikující ruskou okupaci. Ruský ministr zahraničí to označil za „přepisování dějin“ (proti přepisování dějin bojujeme odedávna, tj. od roku 1990, i my, nepochybuji, že se náš pan prezident, až nebude zcela vytížen bojem proti nové budově Národní knihovny, svých ruských přátel zastane). A Putin chce dokonce věc řešit po osvědčeném českém vzoru, totiž prezidentským dekretem. Dekretem budou zřízena „ruská zahraniční střediska“, jež budou pečovat o památky Rudé armády „především v problematických zemích“. Jakoupak asi budou mít ta střediska výzbroj a výstroj? Jedno takové bylo u nás nainstalováno, pokud se dobře pamatuji, v srpnu 1968. Navíc s Poláky bude jako vždycky problém, premiér Kaczyński prohlásil, že se nikdo nebude plést do toho, jak se jmenují v Polsku ulice a jaké tam stojí památníky. Těžko se mu divit.

Zítra se dožívá osmdesáti let český filosof Ladislav Hejdánek. V životopise, který dala k dispozici ČTK, je jen okrajově zmíněna jeho spolupráce s časopisem Tvář. Proto upřesňuji: Ladislav Hejdánek byl členem redakční rady Tváře a kmenovým spolupracovníkem časopisu (časopisu v šedesátých letech dvakrát komunisty zakázaném) v roce 1965 i v letech 1968-9. Podstatně přispěl k jeho kvalitě i k tomu, proč časopis komunisté nestrpěli – na obojí může být pyšný. Protože jsem na jubilanta ztratil kontakt a do zítřka jej určitě nenajdu, posílám mu aspoň touto cestou své srdečné blahopřání.

K případu poslankyně zelených Kateřiny Jacques, o němž píšeme v dnešní glose, se vyjádřila ústy svého mluvčího Strana zelených. Dávám ho zde k dispozici s nadějí, že policie věc důkladně vyšetří.

Čtvrtek 10. května
Případ poslankyně Jacques se zamotává natolik, že hrozí stát se jakousi o něco mírnější obdobou případu předsedy Čunka. Sousedka, jak se ukázalo, obvinila poslankyni, že nechala bez dozoru své dvě děti ve věku deset a jedenáct let (proboha, copak tak velké děti nemohou být večer samy doma), že ji rušily hlukem a smíchem (kdo to může doložit a dokázat) a že ji poslankyně v noci fyzicky napadla. Prý u toho byla shodou okolností přítelkyně postižené (to je zajímavé, v noci, postižená je dítětem štěstěny, má svědka; poslouchala přítelkyně nenápadně za dveřmi, podobně jako Čunkova sekretářka?). Podala na poslankyni trestní oznámení. Policii nezbývá než to šetřit, možnost, že by to vyšetřila, je, řekl bych, poměrně malá. Zarážející je jen to, že sama poslankyně trestní oznámení pro pomluvu zatím jen zvažuje (to trochu připomíná nejistotu předsedy KDU-ČSL). Otázka zní: nenaběhla náhodou poslankyně na vidle šikovné provokaci? V tom případě by samozřejmě vůbec nešlo o provokaci nějaké sousedky.

KDU-ČSL zvažuje, že postaví vlastního kandidáta na funkci prezidenta. Padla jména jako bývalý rektor KU Wilhelm nebo bývalá prezidentka AV ČR Illnerová: tedy za všech okolností loajální akademičtí funkcionáři bez chuti a vůně. Myslím, že by pro ně nakonec mohli hlasovat i komunisté.

Strana zelených se zjevně rozhodla podpořit komunistický návrh na referendum o americké radarové základně. Formálně na tom nezáleží, návrh tak jako tak neprojde. Je ale zjevné, že zelení mají s účastí v koalici čím dál tím větší problém.

Klaus se sešel u příležitosti výročí konce světové války s ruským velvyslancem Fedotovem. Vyjádřil naději, že „nedorozumění“ kolem radarové základny nezhorší vztahy ČR s Ruskem. Fedotov jej pochválil za vzorný přístup ČR k uchování pietních památek na rudoarmějce (u nás jsou – aspoň v Praze – pochování na hřbitově a ne na Václaváku) a prohlásil, že pro Rusko je nepřijatelná snaha přepisovat historii (tj. mluvit o tom, že Rusové v roce 1945 obsadili kus střední Evropy, aby ji připojili ke svému impériu). V tom jistě mluvil Klausovi z duše. V Evropě vzniká spojenectví bojovníků proti přepisování historie – jsou to ti, kteří se bojí, aby z přílišného šťourání v historii nevyšlo najevo, kolik másla mají na hlavě.

Paroubkův dvorní politolog Lukáš Jelínek tvrdí v Právu o Topolánkově poradci Dalíkovi, že má blízko k „lidové pravici“ Salazarova typu. Pan Jelínek demagogicky využívá některých mimořádně nejapných výroků Topolánkových poradců (i samotného Topolánka), které ovšem svědčí jen o jejich indolenci, nikoli o jejich politické orientaci (nejsem si jist, zda pan Dalík vůbec ví, kdo to byl Salazar). Pan Jelínek funguje zároveň jako poradce zatím virtuálního spojenectví všech demokratických stran (včetně komunistů) proti ODS a poskytuje několik cenných pokynů ohledně toho, jak má vypadat budoucí kandidát Lidové fronty, schopný porazit Klause: „Musí jít o dobře známou osobnost podobně těžké váhy s čistým štítem a pozitivním, nejlépe ryze evropským programem.“ Řekl bych, že nejlépe by se hodil generál Vacek (pokud snad ještě nezemřel).

Ruský prezident Putin pronesl u příležitosti vítězství nad nacismem projev, v němž zaútočil na americké imperialisty jako na Hitlerovy nástupce („A v těchto nových hrozbách, jako v časech „třetí říše“, vidíme stejné přezírání lidského života, stejné požadavky na světovou výjimečnost a diktát“) a na jejich estonské přisluhovače („A tak ti, kdo poskvrňují památníky hrdinům války, poskvrňují vlastní národ a zasévají svár a novou nedůvěru mezi státy a národy“). Rusové dobře vědí, co je pro Estonsko nejlepší, a až ho za rozpačitého mrmlání Německa, Francie a dalších Mnichovanů z EU znovu zplanýrují, udělají to výlučně v jeho zájmu. Jenom pokud jde o třetí říši, byl bych, být Rusem, opatrnějším. Kdopak to kdysi napsal: Moskva - tretij Rim, i četvjortovo ně budět? Západ by se měl co nejrychleji smířit s tím, že Putin už jede v kolejích vyjetých Brežněvem. Ušetří si trpká zklamání a hlavně zbytečná selhání.

Mezititulek v Právu zní: „Kongresmani chtějí zrušit věznici“. Při bližším ohledání čtenář zjistí, že ti kongresmani jsou tři. Připomíná mi to jednu hezkou scénku Lasici a Satinského: jeden z nich, nevím už který, hrál Jánošíka, přiběhl udýchaný před kameru a dramaticky zvolal: žandári ma naháňajú! Druhý se zeptal: A koľko ich je? A „Jánošík“ odpověděl: Dvaja. (Příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“).

V Mladé frontě Dnes píše Karel Steigerwald, že při poslední prezidentské volbě nešlo prý víc než polovině parlamentu o to, zvolit prezidenta, nýbrž nezvolit Václava Klause: „Teprve po vypotřebování i těch nejméně pravděpodobných kandidátů poslanci a senátoři uznali (za totáče se psalo „byli donuceni uznat“, bd), že kandidáta skutečně silného proti Klausovi nenalezli. Za necelý rok prožijeme patrně totéž.“ Na téže stránce obhajuje poradce Vlastimila Tlustého exministrův projekt daňové reformy. Mladá fronta Dnes má poněkud staromódní a na minulost vázaný titul. Možná, že by se teď mohla přejmenovat na „C. a k. Klausovy poštovské noviny“.

Tamtéž Zita Senková píše o německém teroristovi Wisniewském, že byl odsouzen mj. „za únos a vraždu prezidenta Svazu zaměstnavatelů a bývalého důstojníka SS Hannse Martina Schleyera“. Paní Senková je asi přesvědčena, že důstojnická hodnost oběti v SS je pro vraha polehčující okolnost. V tom se ale velmi mýlí, důstojníci SS měli být postaveni před soud, pokud se dopustili nějakých zločinů. Vražda je vražda, ať je obětí sebeproblematičtější individuum, zavraždit člověka s problematickou minulostí je úplně stejná vražda jako zavraždit hrdinu, protože vraždit se prostě nemá.

Luboš Palata napsal do LN článek o našem „osvobození“ Rusy v r. 1945. Článek je takové povahy, že pana Palatu podezírám, není-li náhodou spoluautorem tolik diskutované výstavy mrtvol v Lucerně. Samozřejmě se k němu ještě vrátíme.

Stav svobody veřejné diskuse v Rusku se dá velmi dobře jako na jakémsi tachometru posoudit na počtu oficiálně přiznaných padlých ruských vojáků v druhé světové válce. Stalin mluvil o sedmi milionech, Chruščov už o dvaceti (to jsme se taky učili ve škole; intencí učebnice bylo dokázat, kolik obětí přinesli Rusové, dvacet tisíc padlých bylo v učebnici konfrontováno s asi osmi miliony padlých Němců; průměrně inteligentní středoškolák si z toho udělal zárodečnou představu o tom, s jak strašnou bezohledností k vlastním lidem ruské vojenské velení válku vedlo), Gorbačov (vrchol „liberalizace“) mluvil o 27 milionech, za Putina začal počet zase klesat. Výmluvné.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.