Pátek 9. února
Podle agentury Median výrazně klesla obliba ODS ve veřejnosti (o 4,45), mírně tratili i zelení a lidovci. Komunisté přibrali 2,5%, ČSSD v podstatě stagnuje. V přepočtu na mandáty by nynější vládní koalice stále disponovala dostačující většinou. Dá se předpokládat, že podpora vládní koalice bude dále klesat, jednak proto, že je to vládní koalice, a jednak proto, že má svázané ruce paritou v PS a nemůže dělat účinnou politiku. Kromě toho lidovci doplatí na Čunkovu aféru – zdá se, že už pro ně nemůže dopadnout dobře.

Pan Čunek má ovšem vlivného stoupence a přímluvce, totiž pana ministra Kalouska, kterého předtím vyhodil ze sedla. Pan ministr mu dle vlastních slov „strašně drží palce, aby to dokázal věrohodně vysvětlit“; pokud jde o jeho odchod z vlády „nejsme kolektivistická strana, my to chápeme jako osobní rozhodnutí“. Působilo by možná lepším dojmem, kdyby na rovinu řekl, že by Čunek měl každopádně odejít. A konec konců i kdyby řekl, že by měl každopádně zůstat.

Mluvčí ÚOOZ Kosinová se ohradila proti tvrzení předsedy ČSSD Paroubka, že Kubice je bývalý taxikář. Od absolvování gymnázia až do nástupu k policii v roce 1990 pracoval ve stavebnictví. Ještě že jsem nikdy neměl ambice pracovat u policie. Dnes by o mně pan Paroubek mohl prohlašovat, že jsem bývalý pomocný dělník.

Zdá se, že problémy lidí z vládní koalice se zabývá zpravidla Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, kdežto na problémy opozice je tu Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Bylo by zajímavé zjistit, zbývá-li jim při tomto úsilí čas ještě na něco jiného než na koalici a opozici, protože nemám ani o vládní koalici, ani o opozici žádné zvláštní iluze, ale nedomnívám se, že by se řádění organizovaného zločinu, korupce a finanční kriminalita odehrávaly výlučně nebo aspoň převážně v oblasti vysoké politiky.

V rámci boje s globálním oteplením je teď na tapetě především oxid uhličitý. Zpráva OSN však loni upozornila na skutečnost, že daleko nebezpečnější než např. automobily jsou velká stáda dobytka, která v procesu trávení a vyměšování produkují daleko nebezpečnější metan. Přitom jen skotu je v současné době na světě stovky milionů. OSN nejde tentokrát (jako obvykle) ve své zprávě dost daleko. Existuje živočich, který sice neprodukuje metan v tak velké míře jako dobytek, zato jsou ho řádově miliardy a ten počet se bude neustále zvětšovat. Jak čtenář správně pochopil, jde o rod homo sapiens sapiens. Myslím, že čeští zelení by měli jít příkladem vstříc a zdanit nejen produkci CO2 , ale zavést i osobní daň na tak říkajíc lidskou produkci metanu. Způsob stanovení její výše v každém jednotlivém případě nechám na fantazii laskavých čtenářů, rozhodně by o tom měl co nejdřív začít jednat náš parlament.

Pavel Verner píše v Právu, že označit nějaký (kriminální) případ či problém za zpolitizovaný je prázdné slovo. To bych neřekl. Když se nějaký takový příklad používá jako klacek na politického protivníka, chytne jakousi faleš a deformuje se: bylo to ostatně vidět už na Kubiceho zprávě. Slušná opozice ctící politickou kulturu by se měla snažit přes všechno pokušení o jakousi zdrženlivost nebo umírněnost. To neudělala opozice z doby před volbami a nedělá to ani ta nynější. Každá se přitom může vymlouvat na něco, co bylo předtím. Na příčiny a důsledky. Slušnost a korektnost se vyznačuje tím, že s ní musí někdo začít. Totéž platí i obráceně: pan Verner vyčítá Topolánkovi trapné napadání novinářů: což tu dělal leckdo, počínaje Václavem Klausem, přes Miloše Zemana a Jiřího Paroubka až po nynějšího premiéra. Přitom Klaus a Topolánek mají na mysli jiné novináře než Zeman a Paroubek. A to je problém české žurnalistiky: měli by mít na mysli jedny a ty samé a pokud možno všechny.

Tamtéž se Lukáš Jelínek táže, na čí politickou objednávku je stíhán vicepremiér Čunek. Dovolím si zformulovat čistě teoretickou hypotézu, že na objednávku opozice. Tím samozřejmě ještě není řečeno, že je pan Čunek čistý jako lilium (přiznám se, že o jeho nevině mám jakési pochybnosti).

Karel Steigerwald se v MfD pozastavuje nad tím, jak se teď brněnská radnice staví k vydání vily Tugendhat dědicům. Činí tak pěkně a sugestivně, na něco však pozapomněl, a ta amnézie je jak pro něho, tak všeobecně pro bojovníky za nedotknutelnost soukromého vlastnictví v Česku příznačná. Všichni totiž mluví s velkým a efektním osobním nasazením o provazu v domě oběšencově. K článku se ještě vrátíme.

Marta Davouze se v LN vyjadřuje rezolutně proti tomu, aby nás američtí imperialisté zatáhli do nějakého nového válečného dobrodružství. Její pojetí dějin je typicky české, mohla by dělat historickou poradkyni europoslankyni Bobošíkové, až zase založí nějakou stranu. Píše např.: „Podruhé nás ty západní mocnosti, tentokrát zas účasti Spojených států, amerických, prodaly pro změnu Stalinovi.“ Prodali podloudně čistou pannu orientálnímu despotickému prasákovi. Ve skutečnosti mu „panna“ dílem z blbosti, dílem jako tak trochu prodejná děvka vlezla sama do pelechu. Prezident Beneš přes varování britských politiků zahájil už za války separátní jednání se Stalinem, vzal do party české komunisty, dohodli se spolu na zprznění demokracie, křiklavém porušování lidských a občanských práv a podstatném okleštění soukromého vlastnictví a svobodného podnikání. Tuto politiku, kterou začali po 9. květnu 1945 neprodleně provozovat, podporovala drtivá většina české veřejnosti i česká intelektuální elita. Komunisté dostali v roce 1946 v relativně svobodných volbách v českých zemích skoro 40% hlasů (v Rakousku, které bylo v nesrovnatelně horším postavení, něco málo procent, v Rusy okupovaném Maďarsku 17% hlasů, přičemž nejsilnější nekomunistická strana skoro 60%, na Slovensku 30%, zatímco Demokratická strana 62%). ČSR se stala z vlastního iniciativy věrným spojencem SSSR, čeští politici si představovali, že smíří Rusko se Západem a ani ve snu by je nebylo napadlo – nejen komunisty, ale ani ty ostatní – žádat západní velmoci o nějakou pomoc. Vyčítat jim pak, že nás „prodali“ je nehorázná drzost. Prodali jsme se sami. Finové a Rakušané, ač v daleko horší pozici, si dokázali na Stalinovi a Chruščovovi vyvzdorovat slušnou míru svobody. My ne. Další drzost je vyčítat „západním politikům“, že poměrně lhostejně přihlíželi okupaci Československa v roce 1968. Zase: kdo je požádal o pomoc? Dubčekovo vedení štvalo proti imperialistům úplně stejně jako předtím to Novotného a mohlo se v mezinárodněpolitické oblasti samou horlivostí přetrhnout. Kdyby byl ministr zahraničí Jiří Hájek, který v době ruské invaze pobýval v OSN, požádal Atlantickou alianci o pomoc, byl by dostal do prekérní situace i Brežněva. Jenže ti, co byli tou dobou internovaní v Moskvě, by to sami byli velkou většinou odmítli. Kdo si neumí sám pomoci, nikdo mu nepomůže. A pro toho, kdo si sám předem připravuje takovou pozici, aby mu ani nikdo pomoci nemohl, i kdyby chtěl – což navrhuje paní Avouze a jí podobní ve věci americké základny – to platí dvojnásob.

Prezident Putin se v Mnichově vrátil k silácké rétorice, pokud jde o americkou základnu v ČR a v Polsku. Rusové jakoby zakolísali, ale pak se vzpamatovali a vrátili se ke své tradiční politice, již známe z let, kdy jsme byli jejich kolonií. Nesouvisí náhodou ruské zaváhání a znovunalezená rozhodnost s podivným chováním íránského pověřence, který účast v Mnichově nejprve potvrdil, pak odmítl, ale nakonec zase potvrdil a přijel?

Pondělí 12. února
Prezident Putin, jak už jsme zmínili, pronesl v Mnichově velmi tvrdou řeč. Útočí hlavně na USA, zřejmě se domnívá, že by se mu mohlo podařit rozšířit příkop mezi Evropou a jejím zámořským spojencem. Dobře ví, že bez USA není Evropa nic a že si pak bude moci vyhlídkově zase sebrat všechno, o co Rusko na počátku devadesátých let přišlo, a možná ještě něco navíc. Ruské imperiální choutky není třeba podceňovat, provozují je naštěstí většinou jenom hubou a troufnou si zaútočit jen na připochcíplého soupeře. (To vedlo v minulosti různé chytráky k závěru, že Rusko je papírový tygr a dá se naopak snadno dobýt. Jenže bránit se Rusové naopak dovedou znamenitě a všichni, kteří se je pokusili dobýt, dostali strašlivě a po zásluze přes nos.) Ruská zahraniční politika je ovšem – i v imperiálních kulisách – obratná a velmi účinná. Např. úmysl vybudovat ropovod (nebo plynovod?) spojující bezprostředně (po mořském dnu) Rusko s Německem je mimořádně šikovný tah a vystihuje další slabinu evropské (a bohužel i americké) politiky, totiž to, že Západ uměle udržuje Německo v pozici druhořadého, poraženého státu. Německo je v současné době sice jen regionální mocnost, ale pokud by se stalo distributorem ruských zdrojů energie pro celou Evropou, vznikne mimo jiné dosti hrozivý rusko-německý louskáček, v němž se octnou Češi a Poláci a těžko si s ním poradí. Arogantní politika středoevropských trpajzlíků vůči Německu se jim (tedy i nám) může do budoucna velmi nevyplatit.

Český ministr zahraničí Schwarzenberg reagoval na Putinovy bojovné řeči poznámkou, že bychom mu měli vlastně poděkovat, protože se postaral o publicitu konference a zároveň přesvědčivě doložil, proč by se NATO mělo rozšiřovat. Je příjemné, když ministr zahraničí reaguje na politické podněty jako normální člověk. K tomu, jak se zdá, v Česku ovšem musí být aristokrat.

Vicepremiér Čunek prohlásil, že mu situace kolem jeho údajného úplatku připomíná období vykonstruovaných procesů z padesátých let. Pan vicepremiér se velmi mýlí. Kdyby byla padesátá léta, už dávno by se byl přiznal. K tomu, co udělal, i k tomu, co neudělal. Pan Čunek zároveň prohlásil, že by bylo dobré nějak omezit povinnost policie vyšetřovat anonymní udání, a v tom má naopak pravdu. Praxe praví, že nejzákeřnějšími udavači bývají mrtvoly. Je to jakýsi průnik lidových hororů z Erbenovy Kytice do naší současnosti. Velmi bych proto doporučoval, ač se to možná některým nebude zdát politicky korektní, práva umrlců v tomto směru radikálně omezit.

Nevím, co jsem provedl panu vicepremiéru Bursíkovi, že se mi chce mstít: totiž zdražením uhlí a následovně všech dalších druhů energie. Říká se tomu ekologická daň a jejím důsledkem bude, že my důchodci budeme trpět zimou. Na koni bude naopak Putin. Čím víc plynu a ropy budeme od Rusů odebírat, tím méně se ekologická daň na uhlí promítne do cen energie. Ekologické náboženství se bohužel dostává do jakéhosi dost drsného rozporu se zájmy české populace.

Expremiér Tošovský spolupracoval s StB v době, kdy byl poradcem ředitele SBČS. Spolupráce s StB byla součástí pracovního úvazku, nemusel podpisovat žádný vázací akt. StB s ním byla velmi spokojena, byl otevřený a hovorný, choval se k řídícímu důstojníkovi korektně a s jistým respektem. Tedy stejně jako později k Václavu Havlovi. Další informátor z banky ho označil jako člověka, s nímž radost spolupracovat, má jen některé záporné vlastnosti, totiž kariérismus a závistivost. Korektně a s jistým respektem se pak pan Tošovský choval i ke Klausovi a Havlovi a nepochybně i teď ke svým zaměstnavatelům. Pan Tošovský je jakési ztělesnění nadaného a ambiciózního českého úředníka. Takového, kterým se kdysi v Maďarsku říkalo Bachovi husaři. Měl by mu být postaven pomník. K tématu se ještě pokusíme vrátit.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.