Úterý 10. října
Václav Klaus přijme ve středu demisi Topolánkovy vlády, pověří ji dalším výkonem funkce až do té doby, než bude jmenována další, a hned poté zahájí konzultace s delegacemi parlamentních stran, aby získal co nejucelenější informace o názorech politických stran na řešení situace. Názory jsou přitom už teď zcela jasné: ODS, KDU-ČSL a zelení jsou pro předčasné volby v krátkém termínu (odzkoušeli si už, že většinu v PS nezískají), ČSSD a komunisté trvají na tom, aby Paroubek dostal napřed šanci vytvořit vládu (zatím si nevyzkoušeli, zda mohou v PS získat většinu, výsledky dosavadních tajných i veřejných hlasování v PS je mohou utvrzovat v přesvědčení, že by to možná šlo). V takto přehledné situaci může mít tedy prezidentova iniciativa jediný, a to skrytý záměr: nějak ten otevřený konflikt upytlíkovat: tak, že každý něco ubere a něco přidá, a nakonec vznikne situace nekonfliktní, která v sobě bude zároveň obsahovat prvky toho, co chtějí dělat socialisté s komunisty, i toho, co chtějí dělat ti ostatní. Problém je v tom, že tyhle věci by se neměly míchat do jednoho guláše. Slušné a čestné řešení (pokud to „pravostředé“ strany myslí vážně), je zásadní střetnutí na parlamentní půdě. To s sebou ovšem nese riziko, že Paroubek uspěje. Paroubek může uspět jen na základě vysloveného darebáctví některého z poslanců někdejší trojkoalice (předseda ČSSD ovšem hovoří o „člověku, který konstruktivně podpoří levostředový program a vládu“). Upatlaný kompromis, k němuž se nachyluje (u nás je tradice řešit zásadní věci upatlanými kompromisy) však v sobě nese daleko víc rizik: Paroubek už mnohé naznačil, když se před časem uprostřed jednání s ODS najednou dohodl s Kalouskem. Tahle rizika se však většinou ukáží, až už bude pozdě.

V souvislosti s možným „nestranickým premiérem“ se mluví mj. o exministru Burešovi, který to razantně odmítl, a o exministru Stráském, který dal najevo ochotu funkci přijmout. Pan Stráský je jakýsi Jan Sokol české klausovské pravice: z neznámých důvodů je ochoten se vymáchat v každé kaluži, do které ho Klaus nastrčí. Dělá to iniciativně už předem (zatím ho nikdo nepožádal). Navíc na podobnou vládu bude předseda ČSSD ochoten přistoupit jen tenkrát, když ji ve svobodě rozhodování omezí natolik a zároveň donutí vládnout tak dlouho, až si lidé řeknou: než tohle, tak to raději Paroubek.

Své hvězdné chvíle zažívá KSČM: začíná si všímat, že může trochu zmáčknout i sociální demokraty. Možná ODS i prezident za kulisami sleví pořádně ze svého odporu k ní. Uchází se o ně Miloš Zeman, který se už nechal slyšet, že je mu Filip bližší než Paroubek (je zajímavé, co všechno je ten člověk ochoten udělat pro to, aby se tentokrát podloudně a zadními vrátky vrátil na politickou scénu!). Vypadá to teď, jako by celých uplynulých šestnáct let bylo plíživou. postupnou a nezadržitelnou kapitulací nových politických elit před komunisty. Ne proto, že by to chtěly a plánovaly, ale prostě proto, že na ně nemají.

Pozoruhodné jsou taky poslední iniciativy primátora Béma. Paroubkova úporná antipatie k Topolánkovi se zdá být zcela iracionální. Vysvětlitelné by to bylo (velmi prakticky a přízemně), kdyby se najednou ukázalo, že s panem Bémem si už pěkně dlouho rozumějí daleko lépe. Pak by si ovšem chorobně podezíraví lidé kladli otázku: nebyli ti hoši od počátku tak nějak domluveni?

Je zcela zjevné, že informace o mluvčím Hájkovi coby budoucím laureátu Státní ceny Václava Klause byly zlomyslně vypuštěny do oběhu nejužším okolím českého prezidenta s cílem zesměšnit média. Povedlo se to především v případě Práva, které to spolklo i s navijákem. Pavel Verner se to, že naletěl (napsal na to téma dokonce komentář), pokouší soustavně a legračně zamlouvat. Jiným, kdo naletěl (možná), byl Miroslav Korecký z Týdne. Brání se, že vycházel z informací, které mu poskytl prezidentův tajemník Jakl, a jak pravil lžilaureát Hájek, hrozí mu za to na Hradě ztráta důvěry. To snad není největší rána, jaká může českého novináře potkat.

Nepsal jsem o vraždě ruské novinářky Anny Politkovské, protože to je věc přehledná a jasná. Člověk se těžko brání podezření, zda si náhodou ruský režim nevypracoval velmi novou a velmi účinnou formu cenzury. Vycházela by ze slavné formulace soudruha Stalina: nět čelavěka – nět prablěmy. Zkušenost praví, že se nemusí vybít všichni, stačí pár a ostatní už si dají pozor. Je pěkné, že naši slovanští bratři tyto metody zatím neexportovali na západ do „blízkého pohraničí“ (tj. k nám). Ale co není, může být: ruská mafie prý intenzivně usiluje o návrat do Česka, odkud byla (aspoň částečně) po tolik kritizovaném zásahu v restauraci u Holubů vypuzena. Exportovat metody v Rusku nepříliš novátorské předpokládá spolehlivé technické zázemí v zemi, kam export směřuje.

Pavel Verner píše dnes v Právu o případu Kořistka. Exposlanec byl odsouzen k pokutě třiceti tisíc korun. Podle pana Vernera je to prý „půl penny“. Upřímně závidím panu Vernerovi jeho hmotnou situaci. Současně si stěžuje, že problém je v odposleších: kdyby byly k dispozici, měli bychom o věrohodnosti Kořistkova obvinění jistotu. Řešení tedy zní: odposlouchávat, odposlouchávat a zase odposlouchávat. Poctivci se přece, jak už v Právu kdosi napsal, nemají čeho bát.

Čerstvý jubilant Václav Havel přišel na konferenci Forum 2000 s plánem na přijetí „jakéhosi celosvětového mravního minima“. K tomuto tématu se pokud možno ještě vrátíme.

Francie jde (alespoň podle toho, co píše v Lidových novinách Petr Zavadil) tvrdě po Turecku kvůli genocidě Arménů. Prezident Chirac si myslí, že by to mělo být podmínkou tureckého vstupu do EU. Francouzští socialisté chtějí uzákonit (zatím jen ve Francii), aby popírání masakrů za první světové války bylo trestné. Je zajímavé, že masakry německého civilního obyvatelstva po skončení druhé světové války Francouzům při přijímání např. ČR do EU těžkou hlavu nedělaly: ovšem, nešlo o genocidu, jen o průvodní jevy obrovské a nelítostné etnické čistky. To se tedy v EU smí? Asi ne, vždyť kvůli něčemu podobnému nemají dodnes vyhlídky na členství ani Srbsko, ani Chorvatsko. Vypadá to, že pokud se něco podobného přihodilo po roce 1947 nebo před rokem 1945, je to třeba tvrdě postihovat (viz též omluvy za křižácké války). V letech 1945-7 je však jakási černá díra. Totální amnézie. Nebylo by nejlepší je označit za neexistující od samého počátku?

Středa 11. října
Podle agentury The Future Foundation skončili Češi při porovnávání devíti evropských národů ohledně testu inteligence při nákupech na třetím místě (předstihli je prý jen Poláci a Francouzi). Zřejmě to nějak souvisí s jinou zprávou, která před nedávnem prosákla i do našich novin, totiž že se v českých obchodech v celoevropském měřítku daleko nejvíc krade.

Předseda ČSSD Paroubek tvrdí, že když se najde poslanec z druhé strany barikády, který bude ochoten podpořit rudý blok, bude to „konstruktivně uvažující člověk“, a odvolává se na představitele ODS, kteří chtěli pro svou vládu získat „konstruktivně uvažující sociální demokraty“. To odvolání je do jisté míry oprávněné, jen je třeba na obou stranách přehodit znaménka: Hlasovat pro rudý blok zejména po všech slibech a všem zaklínání, které jsme od ODS, KDU-ČSL a zelených vyslechli, je projev darebáctví, a pokud by se někdo ze sociálních demokratů nebo komunistů rozhodl dát svůj hlas druhé straně, není důvodů to hodnotit shovívavěji. Volební výsledek a všechno, co se od té doby odehrálo, ukazuje jednoznačně k předčasným volbám.

Ministr Nečas prohlásil, že je připraven vzdát se představy o rovném důchodu. Je pozitivní, že pan ministr tu zrůdnou blbost už nedrží, ale je to zároveň taky lhostejné, protože tahle vláda končí.

Předseda KSČM definoval své priority: první je „vláda národní shody složená ze zástupců všech parlamentních stran“ (tedy vláda Národní fronty, je zajímavé, nakolik jsme klesli od roku 1945, tenkrát to bylo jasné, země byla obsazena z drtivé části Rusy (odešli až na podzim) a KSČ měla v obyvatelstvu obrovskou podporu. Dnes se ukazuje, že to jde i bez toho. Český vztah k dějinám: Všechno zapomněli a ničemu se nenaučili.) Druhou možností v pořadí je pro pana Filipa menšinová vláda sociálně blízkého Paroubka (závislá na komunistické podpoře). A člověk má dojem, že nevyslovená, úplně nejlepší možnost by byla bratrská pomoc pana Putina a jeho tanků: bohužel na to zatím nemá, navíc to k nám má ve změněných podmínkách trochu daleko a může nás ovlivňovat jenprostřednictvím těch rour, jimiž z Ruska do Evropy proudí plyn a ropa.

Václav Klaus je minimalista: nechce přepisovat celou ústavu jako Havel a nevolá po žádných super pravomocech. Chtěl by mít pouze možnost jmenovat úřednickou vládu, která by nemusela žádat Sněmovnu o důvěru; podobná praxe prý byla možná za první republiky, v prvorepublikové ústavě se mi to nepodařilo najít, ale možná, že jsem ji četl nepozorně nebo že to stanovil nějaký ústavní zákon. Ať tak či onak, je třeba konstatovat, že při vší své příslovečné skromnosti není náš pan prezident žádný troškař.

Předseda ČSSD Paroubek původně vyhlásil jako volební cíl pro ČSSD získat v senátních volbách devět mandátů. Jak se volby blíží, pomalu ze své chruščovovské vize ubírá: stačilo by prý pět až devět, a i když to budou dva, je to dvakrát víc než ten jeden, který ČSSD obhajuje. Nikdo se taky nemůže divit pokud to krachne, Paroubek je v tom i pak nevinně, protože je předsedou teprve čtyři a půl měsíce a nikdo od něho nemůže chtít zázraky. Pan Paroubek se ovšem fakticky stal vůdcem ČSSD bezprostředně poté, co nahradil Stanislava Grosse ve funkci premiéra. Tj. zhruba před rokem a půl. Bylo to tenkrát snadné: ČSSD je strana, která přímo volá po silné ruce. Když se jí nedostává, začíná se okamžitě rozkládat. Pro spravedlnost je třeba říci, že ODS se jí v tom trochu podobá. Skoro se zdá, že české politické strany nejsou společenstvími dospělých lidí, ale tlupami přerostlých puberťáků, které je možné držet pohromadě jen pomocí rákosky a vůdcovského principu.

Prezident Putin prohlásil na adresu zavražděné ruské novinářky Politkovské, že se sice jedná o odporný zločin, ale vliv zavražděné na politické dění v Rusku byl minimální. Ovšemže: vliv Solženicina a Sacharova na dění v rudém Rusku byl taky minimální. Vliv člověka, který hájí svobodu proti samoděržavému státním aparátu je vždycky minimální. Člověk nesmí být maximalista. Minimální vliv v dobrém směru znamená tisíckrát víc než maximální vliv ve směru špatném. Když se to tak vezme, měl Ježíš ve své době ve srovnání se svým současníkem císařem Tiberiem taky minimální vliv.

“Úkolem stoupenců předčasných voleb je přesvědčit své sympatizanty, že jsou nositeli vyšších hodnot než stoupenci stran, které mají být knockoutovány,“ píše Alexandr Mitrofanov v Právu. Předčasné volby neznamenají nic jiného, než že se síly změří znovu. Musí se k nim dospět ústavní cestou. Pokud se to stane, je všechno v pořádku a úvaha pana Mitrofanova je demagogická a nesmyslná. Je rozhodnutí většiny diskriminací menšiny, jak se nám pokouší namluvit pan Mitrofanov? A jak se potom má rozhodovat? Vůlí „všeho lidu“ jako za totáče?

Francie chystá zákon o genocidě Arménů. Nikoli o genocidě Arménů ve Francii, ale o genocidě Arménů v Turecku. K této velmi zajímavé a pro nás svým způsobem aktuální zprávě se ještě vrátíme.

„Jak francouzsko-americká válka proti Vietnamu, tak i sovětská invaze do Afghánistánu vyvolaly více problémů, než vyřešily,“ píše v MfD František Janouch. Předpokládal bych, že články tohoto typu se hodí spíše pro Právo, kde ostatně pan Janouch hojně publikuje.

A Karel Steigerwald píše tamtéž: „Pokud demokratické strany, které ve volbách získaly dohromady 88 procent hlasů, nebudou schopné demokraticky řešit politické poměry bez pomoci a aktivní účasti komunistů, bude to pro tuto republiku zahanbující a zlé - jako když měšťanské strany v Německu či naše před únorem 1948 potřebovaly (čertvíproč) mít nacisty a komunisty u moci.“ Demokratické (lépe řečeno nekomunistické, ony taky moc demokratické nebyly) strany v ČSR komunisty nepotřebovaly čertvíproč, ale proto, že komunisté za sebou měli drtivou podporu Moskvy a velké části české veřejnosti, což se ukázalo v relativně svobodných volbách. Byly svobodné přinejmenším stejně jako ty o půl roku dříve v Maďarsku, kde komunisté utrpěli drtivou porážku. O Rakousku ani nemluvě. Čertvíproč potřebují naše strany (přesněji řečeno naše veřejnost, protože ta dala stranám hlasy tak, jak jim je dala) komunisty teď.

Zítra bude vyhlášen nositel Nobelovy ceny za literaturu. Nobelova cena za literaturu se většinou uděluje s výrazným přihlédnutím k morálnímu profilu laureáta (viz případ Jaroslava Seiferta). Mezi možnými kandidáty jsou turecký spisovatel Orhan Pamuk, který kritizoval genocidu Arménů a dostal se kvůli tomu v Turecku před soud (kritizovat v Turecku genocidu Arménů je něco podobného jako kritizovat u nás vyhnání sudetských Němců, s tím rozdílem, že tam se daleko víc daří prosazovat své právní představy lidem typu Benjamina Kurase a za kritiku se tam už zavírá). Dalším kandidátem je Milan Kundera, který u nás začal jako stalinista, pak se změnil v stalinistu s lidskou tváří, pak si ponechal lidskou tvář, s tou emigroval do Francie a své předchozí dílo prohlásil (jako čeští politici Mnichovskou dohodu) za neexistující od samého počátku. Milan Kundera je ztělesněním nestydaté simulované amnézie, tak typické pro české prostředí. Pan Pamuk je statečný člověk. Měli by ji snad dostat oba dva, jako kdysi - v případě Nobelovy ceny za mír, ovšem - Kissinger a ten rudý vietnamský potentát (zapomněl jsem, jak se jmenoval), nebo Arafat a Šimon Perez. Vystihovalo by to princip multikulturality.

K aktuální otázce jaderného pokusu v „KLDR“ se vyjádřil mj. stínový ministr zahraničí ČSSD Zaorálek. Je to prý neštěstí pro nás pro všechny a svůj díl viny má i Západ, konkrétně Američané, protože nejevili dost velký zájem jednat s tou zrůdnou diktaturou. „Dalo se udělat víc. Mohlo se to brát vážněji.“ Nedělejme si iluze: pokud se Paroubek a jeho lidé dostanou k moci, nebude to znamenat jen změnu vlády, ale změnu základní koncepce zahraniční politiky a nakonec i změnu režimu. (Ostatně Zaorálek není sám. František Šulc mluví v Lidových novinách o Bushově „hloupém sloganu“ ohledně osy zla. Janouch píše v MfD, jak jsme už citovali, o americké agresi ve Vietnamu. České noviny se ochotně a rády přizpůsobí, a nebude to pro ně nijak namáhavé.)

Martin Weiss píše, rovněž v Lidových novinách, o tom, že kdyby po druhém prezidentově neúspěšném pokuse jmenovat premiéra (předpokládá se, že ani tentokrát by se na Paroubka nedostalo), předseda PS Vlček podle slibu odstoupil, ale pak kandidoval znovu a dostal sto jedna hlasů, byl by to pokus o ústavní puč. Ten člověk se snad zbláznil: jakýpak puč? Bude to naprosto legální. Strany mimo rudý blok mají v PS sto hlasů: měly by být schopny Vlčka napodruhé nezvolit; když se jim to nepovede, mají pak ještě naději na reparát – mohou a měly by v hlasování o důvěře Paroubka zablokovat. A pokud nemají ani na to, mají smůlu a my všichni s nimi. To, co bude pak následovat, si vrchovatě zasloužíme. V roce 1945-8 to nebyla jen a jen naše vina. Tentokrát bude.

Čtvrtek 12. října
Topolánkova vláda podala demisi a prezident Klaus prý zvažuje, že by nového premiéra jmenoval až po kongresu ODS, který má proběhnout 18. a 19. listopadu. Vedou ho k tomu ohledy na mandát nového vedení strany. Vzhledem k tomu, že neexistuje jediný dobrý důvod, proč by neměl jmenovat premiérem Paroubka (jinak Paroubek dostane třetí, nejvýhodnější příležitost), nemá tohle zdržování žádný valný význam.

Bývalý Paroubkův tajemník Doležel prý (kromě jiného) chystal vraždu vedoucího ÚOOZ Jana Kubice a najal si za tím účelem specialistu z oblasti „bývalého Sovětského svazu“. Pokud je to pravda, byl by měl by podstatně šťastnější ruku než kdysi Srba. Na tenhle obor byli naši slovanští bratři z východu odjakživa machři. Nová aféra Doležel zasáhla Paroubka a ČSSD plnou silou, ministerstva vnitra i spravedlnosti jsou toho času mimo jejich kontrolu, a tak jim nezbývá než překonávat se ve vstřícnosti, pokud jde o „řešení“. Není přitom příliš pravděpodobné, že by skandál nějak výrazně poznamenal jejich volební výsledky (senátní a komunální volby jsou regionální záležitost a s „problémem Budišov“ se míjejí, otázku případné plánované vraždy pana Kubice pak bude asi přece jen nutné ještě dost důkladně prošetřit). Taky bych předem nevylučoval, že na Paroubkově hodnocení Doležela (jeho chování mu připadá jako chování „těžkého psychotika“) může něco být.

Předseda Topolánek se vyslovil proti tomu, aby měl prezident možnost jmenovat úřednickou vládu, která nebude muset žádat v PS o důvěru. Za tuto neslýchanou minivzpouru proti svému dalajlámovi dostane v politickém pekle, do něhož se co nevidět propadne, abychom použili motivu z jedné pěkné povídky Jaroslava Haška, jednou za každých tisíc let do pusy kostku ledu.

Paroubek oznámí sto prvního poslance, který zajistí většinu pro jeho vládu, až poté, co bude jmenován prezidentem Klausem do premiérské funkce. Na jednu stranu je zjevné, že pan Paroubek kecá a žádného takového poslance k dispozici nemá. Když se ale člověk dívá na to, co provádí už nějakou dobu vedení KDU-ČSL, může mít obavy, že poté, co Paroubek získá nominaci, si nějakého většího vypaseného hlodavce z bývalé „trojkoalice“ přece jen přitáhne.

Věnujme teď trochu pozornosti komentářové stránce Práva. Pan Franěk ve svém sloupku upozorňuje na to, že korupce je děvka, která si nevybírá podle stranické příslušnosti. To je jistě pravda, jenže v tuto chvíli se s ní peleší sociální demokraté. Pan Franěk také upozorňuje, že v budišovském zastupitelstvu sedí i zástupci KDU-ČSL, ODS a KSČM a že na malé vesnici se všechno proflákne. Výborně, zbývá jen ještě dokázat, že jsou v tom taky namočeni. Jinak je to sprostá pomluva. Ústavní odborník Jiří Hanák vytýká Klausovi, že hned dva dny po volbách sestavením vlády nepověřil Topolánka coby vítěze, dnes už jsme mohli mít tři pokusy za sebou a spět k předčasným volbám. Pak Hanák kecá. Premiéra je možné jmenovat až poté, co je zvoleno vedení Sněmovny a stará vláda podá demisi. Další ústavní odborník, poslanec-komentátor Jičínský (myslím, že jde o zjevný střet zájmů, v Právu ovšem od dob blahoslaveného poslance-ministra-komentátora Dostála běžný) vytýká Bémovi neúctu k ústavní proceduře, protože nebere v úvahu, že by měl dostat příležitost Paroubek jako předseda druhé nejsilnější strany. O tom v ústavě není ani slovo, a to, že to pan komentátor-poslanec navrhoval už v roce 1999, na této skutečnosti nic nemění, to byl návrh, který neprošel, a žádné „pevné ústavní stanovisko“ (já si samozřejmě taky myslím, že by Paroubek měl dostat příležitost, pokud se neprokáže, že nemá šanci, nebude od něj pokoj). A konečně: pan poslanec-komentátor píše: „Přijetí zvláštního ústavního zákona po zkrácení volebního období -analogie postupu z roku 1998 - je jistě možné, ale sotva se pro ně najde ústavní většina v situaci, kdy se neuskutečnila předpokládaná ústavní procedura tří pokusů.“ A pokouší se nám tím věšet bulíky na nos: v okamžiku, kdy proběhnou tři neúspěšné pokusy, není už žádné ústavní většiny zapotřebí, rozhodne prezident.

Prezident Putin slibuje poskytnout Německu sloní kvanta zemního plynu. Německo by se prý stalo „centrem energeticého rozdělování této komodity v Evropě“. Zdá se, že to zapůsobilo na kancléřku Merkelovou i na bavorského premiéra Stoibera jako mohutná dávka rajského plynu. Možná, že by měli věnovat trošku pozornosti tomu, co si o této věci myslí Gruzínci, které se právě ten hodný pan Putin snaží dosti nechutným způsobem zmáknout. Předsedkyně gruzínského parlamentu na to téma Právu řekla: „Západ je i nyní příliš závislý na ruské ropě a plynu. A pokud se Rusko nebude chovat jako demokratická země, Západ si nikdy nemůže být jist, že mu Moskva jednoho dne nezavře kohoutek. Proto je i ve vašem zájmu, abyste bránili demokratické principy a bránili takové země, jako je Gruzie, aby Rusko nenabylo dojmu, že je všemocné.“ Merkelová a Stoiber ovšem dávají přednost „dialogu“. Jak by ne, když jim Putin slibuje roli redistributorů. Proč by je měla zajímat nějaká malá vzdálená země, jde přece o mír pro naši dobu.

Podle MfD je postoj komunistů, kteří „na první místo kladou tzv. vládu národní shody“ nevyzpytatelný. Nevyzpytatelný se postoj komunistů může zdát jen lidem, kteří by si od nich hrozně rádi slibovali něco dobrého. Pokud si připustíme, že od komunistů se nikdy ničeho dobrého nadít nemůžeme, bude jejich postoj naprosto transparentní. Jde jim o to, co nejvíc posílit svou pozici a zároveň co nejvíc oslabit dosud vratkou demokracii v ČR.

Taky není třeba očekávat nějakou vstřícnost (ve věci severokorejského jaderného pokusu) od komunistické Číny. Její momentální silácká rétorika je jen kamufláž. Jde jí o to, co nejvíc oslabit demokratický Západ, jen to nechce dělat jako kdysi rudé Rusko, humpolácky přímou konfrontací. Její technikou je vyčůraný sametový brežněvismus, totéž, co předvádí Putin.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.