Úterý 12. září
Celý svět včera vzpomenul teroristických útoků z 11. září 2001. Vyjádření některých politiků svědčí o určitých iluzích. Tak např. spolková kancléřka Merkelová údajně prohlásila, že boj proti terorismu se nesmí omezovat jen na použití síly: „Náš boj bude úspěšný jen tehdy, když posílíme demokratický a hospodářský rozvoj v krizových oblastech a zajistíme lepší dodržování lidských práv.“ Možnost našeho (západního) světa zajistit demokratický rozvoj v krizových oblastech je minimální (např. frontální útok na Egypt v oblasti lidských práv a demokracie povede ke zhroucení režimu, který je k nám relativně vstřícný, a k nastolení islámského náboženského státu), představa, že když teroristům naplníme břicha, stanou se línými a nebudou mít – podobně jako my – chuť bojovat, je iluzorní, teroristé (na rozdíl od nás) něčemu věří, a (na rozdíl od nás) jim jde o ideu. To, v co věří, je ovšem zrůdné, ohavnost před Hospodinem, ale v konfrontaci s těmi, kteří nevěří ničemu, jen tomu, že je třeba se všemi vyjít, mají velkou výhodu. Demokracii a prosperitu si musí vybojovat ty společnosti samy. My jim sice můžeme pomoci, ale naše možnosti jsou velmi omezené: a hlavně přitom musíme dávat pozor na to, abychom tak nečinili na úkor naší bezpečnosti.

V Právu dělají problém z toho, že poslanci (hlavně ti nově zvolení) nejsou v kancelářích k dispozici voličům ze svých obvodů. Tahle věc se nafukuje. Když má člověk problém, řeší ho na jiných, většinou nižších úrovních, než je PS. Možnosti poslanců zasáhnout do dílčích problémů každodenního života voličů jsou velmi omezené hlavně proto, že tato rovina je od nich velmi daleko. Krátká spojení (např. tzv. „poslanecké pomníčky“ při schvalování rozpočtu) byly právem označeny za něco nepatřičného. Navíc vzhledem k poměrnému volebnímu systému jsou poslanci voleni za stranu, vztah mezi nimi a voliči je zprostředkovaný. Aféra má silně populistický charakter.

Předsedkyní lidoveckého poslaneckého klubu se stala Vlasta Parkanová. Její zvolení přivítal i kritik vedení hejtman Juránek, zdá se být (na rozdíl od - obávám se - většiny svých kolegů v klubu) nezatažená do Kalouskova veletoče. Ve straně vznikla iniciativa „Nový kvas“. Lidovci by se měli dát honem dohromady, na kvašení mají času dost. Pokud budou kvasit teď, zbudou, jak se říká, na ocet.

Václav Havel se sešel s Aexandrem Vondrou (jejich vztahy jsou tradičně „nadstandardní“) a vzápětí nato s Jiřím Paroubkem. Smyslem setkání bylo zjevně podpořit Vondru a jemně naznačit Paroubkovi, že jeho odpor k protiraketové základně na našem území je tak říkajíc kontraproduktivní. Paroubek Havlovy názory zdvořile vyslechl, ale trvá na svém. Havlovo upozornění je jistě na místě, i když jeho faktický vliv je dnes mizivý. Co nebylo na místě, byla kdysi jeho podpora Paroubkovi proti nenáviděné ODS. ODS sem, ODS tam, Paroubek je nebezpečný politik a na to, aby ho usměrňoval teď, nemá už Václav Havel vůbec žádné politické instrumenty.

Právo se pozastavuje nad tím, že v Egyptě se pošlapávají lidská práva a vláda provádí nátlak na opozici. Pokud donutí egyptskou vládu dodržovat lidská práva jako v Evropě a netlačit na opozici, stane se z Egypta islámský stát, jako je Írán. Ten pak už nebude vůbec citlivý na žádné tlaky ze Západu. Prvním úkolem normálního státu (a já předpokládám, že západní státy jsou normální) není šířit všude po světě v sebevražedném nadšení lidská práva a demokracii, ale zajistit svou bezpečnost a přežití. Lidská práva a demokracie jsou významné, ale něco pro ně můžeme udělat jen tehdy, budeme-li živí a silní.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu o Jiřím Kalouskovi, že nabídl dva druhy záchrany pro KDU-ČSL, totiž sloučení s ODS na způsob CDU-CSU a menšinovou vládu s ČSSD. Druhé řešení považuji za nemravné (navíc se takový obrat v orientaci strany ukázal být politicky neproveditelný), ale o to nejde, jde o to první řešení. Jakási „konfederace“ CDU a CSU je umožněna tím, že na základě jakéhosi srozumění v Bavorsku vůbec neexistuje CDU, zatímco CSU existuje právě jen v Bavorsku. Díky tomu si ty strany vůbec nijak nemohou konkurovat, což je základní podmínka jejich celkem bezproblémové spolupráce. Kalousek by se musel s ODS např. domluvit, že v Čechách bude jen ODS a na Moravě jen KDU-ČSL. A to je na první pohled absurdní.

Papež Benedikt XVI. se během včerejší návštěvy svého rodného kraje vyhnul jakékoli zmínce o výročí teroristických útoků na USA. Katolická církev provádí politiku (nic jiného jí nezbývá, je tak „ustrojena“) a politika je to, jak vidno, pštrosí.

Nemám vůbec nic proti panu ministru Kalašovi, ale přečetl jsem si jeho story o tom, jak se v srpnu šedesát osm dostal na Západ: „První vlak směrem na Vídeň odjížděl v poledne, takže jsme s přítelkyní měli jen dvě hodiny na to, abychom zabalili… Přes hranice jsme přešli raději lesem, co kdyby mezitím zavřeli přechody?“ To prosím není možné. Všude byly dráty a zátarasy, v šedesátém osmém je nikdo neodstraňoval, pan Kalaš by se musel na Západ v tom lese prostříhat. PS sice moc nefungovala, ale počítám, že by ho tehdy byli v optimálním případě slušně vrátili na hraniční přechod, kde by ho pak bez problémů pustili na Západ. Pokud jde o přechody, mám zkušenost tak říkajíc z druhé strany. Vracel jsem se ze zahraničí 23. srpna a příslušník „pohraniční policie“ (nevím jak se to tenkrát úředně jmenovalo) mne varoval, že v Praze je to blbé, šíří se pověsti o zatýkání a že pokud jde o mne, tak mne neviděl a můžu bez problémů přejet zpátky do Rakouska. (Této laskavé nabídky jsem nevyužil.)

ČSSD prý mění odborníky na vnitro, policii, obranu a tajné služby. Ohrožen je i ministr Bublan a bezpečnostní komise strany (řídí ji expremiér Gross). Tato zpráva je velmi znepokojivá a dává tušit, co by se mohlo dít, dostane-li se Paroubek k moci. Má tahle společnost vůbec dost energie, aby mu v tom zabránila? Každý si nejspíš myslí, že se ho to netýká.

Milan Vodička píše v Mladé frontě Dnes: „…Bush nejdříve Američany přesvědčil, že za atentáty z 11. září stál Saddám Husajn…“ Musím se svěřit s tím, že si vůbec nevzpomínám, že by Bush byl přesvědčoval Američany zrovna o tomhle. Bush mluvil jen o tom, že Al Kajdá působí i v Iráku pod Husajnovými ochrannými křídly.

Místopředseda slovenské vlády Čaplovič prohlásil, že by se Slovensko mělo omluvit Maďarům za to, že na ně byly v roce 1945 uplatněny Benešovy dekrety. Jde hlavně o „přesun asi 40 tisíc Maďarů ze Slovenska“. Soudě podle toho počtu jde o slovenské Maďary, kteří byli na neurčitou dobu podle Benešova dekretu o pracovní povinnosti deportováni na nucené práce do Čech, především do Sudet. Je překvapivé a hezké, že se slovenská vláda chce za tenhle nelidský akt omluvit. Jsa skeptikem, obávám se spíš, že pan Čaplovič dostane za svůj výrok přes nos. V každém případě, pokud to Slováci udělají, vyzvou tím nepřímo Čechy, aby se k tomu postavili podobně čelně, protože česká vina na celé věci je přinejmenším stejně velká jako ta slovenská. Ba řekl bych, že větší: Slovensko bylo po válce v choulostivé situaci.

Středa 13. září
Ústavní soud rozhodl, že prezident Klaus odvolal předsedkyni Nejvyššího soudu Brožovou v rozporu s ústavou. Klaus protestuje a mluví o „posunu od parlamentní demokracie k soudcovskému korporativismu“. To je od představitele exekutivy, ještě k tomu tak ambiciozního, zcela mimořádná drzost. Jediný posun, který je pro demokracii zhoubný, je posun k exekutivě. Posun k exekutivě znamená posun k diktatuře. A soudní moc má ve svobodném, státě představovat poslední odvolací instanci pro občana v situaci, kdy všechny ostatní instance selhaly. Něco jiného je jistě toto ideální poslání a něco jiného faktické obsazení soudcovských funkcí (i v téhle věci jsme hodně poplatní bolševické minulosti a navíc samozřejmě nemohu vyloučit, že paní doktorka Brožová na funkci nestačila): ale prezident ani ministr spravedlnosti ani premiér nejsou kompetentní k tomu, aby o tom rozhodovali. Proto je správný závěr ÚS, že prezident předsedu Nejvyššího soudu jmenuje, ale neodvolává, přičemž na tom „ale neodvolává“ je hlavní důraz.

Zelení v reakci na Paroubkovo chvástání, že má jisté jejich dva hlasy, napochodovali do parlamentu v trikách s nápisem „Ani já nejsem Paroubkův hlas“. Jejich program mi je cizí a nikdy bych je nevolil. Ale nemohu než uznat (a zdůraznit), že je to jediná parlamentní strana, která se dnes u nás chová zcela korektně a konzistentně.

Šéf britských konzervativců Cameron se podle Práva distancoval od údajně hloupé zahraniční politiky USA a od neokonzervatismu. Co jeden neudělá pro volební vítězství. Zdá se, že Tony Blair bude nakonec muset odstoupit, je to svým způsobem v pořádku, byl ve své funkci pěkně dlouho, tak to v demokratických režimech chodí. V té souvislosti je třeba říci, že pan Blair byl statečný politik, který vytrvale hájil nepopulární linii spolupráce s USA v boji proti islámskému terorismu. Pan Cameron naproti tomu je, jak se zdá, obyčejný evropský šašek.

Nerad bych dělal nějaké ukvapené závěry z Topolánkovy aféry s akciemi a bytem. Předpokládám, že věc se veřejně probere a že se dospěje k objektivnímu závěru (aféra je jistě zpolitizována, ale politické síly jsou v tuto chvíli vyrovnány a ještě minimálně čtyři neděle vyrovnány budou). Přesto cítím potřebu zdůraznit, že volba mezi ČSSD a ODS, Paroubkem a Topolánkem, je i v této situaci jednoznačná, aféra na ní nic nemění. Paroubkova ČSSD je nebezpečí pro nepevnou českou demokracii. Paní Jílková tlačí v rozhovoru pro MfD Topolánka do velké koalice: velká koalice je druhé nejhorší řešení (hned po Paroubkově menšinové vládě s podporou komunistů). Navíc už ČSSD v době Kalouskova kotrmelce nechtě předvedla, co by velká koalice znamenala: ODS by byla vydána na milost a nemilost bezohlednému podraznictví sociálních demokratů.

Mladá fronta Dnes zveřejnila dva obsáhlé texty k incidentům mezi Slováky a Maďary od slovenského novináře z postkomunistické Pravdy. Druhý z nich obsahuje velmi hrubé chyby, účelově zkreslující to, co se v maďarsko-(česko)slovenských vztazích v letech 1918-1947 (dejme tomu) stalo. K tématu se ještě vrátíme.

Čtvrtek 14. září
Ministr financí Tlustý se sešel s Milošem Zemanem, aby s ním konzultoval otázku státního rozpočtu a problém s bankou Nomura. V té druhé věci je Miloš Zeman jako člověk, který problém způsobil, osobou nad jiné povolanou. V první věci doporučil Tlustému jako experta (svého někdejšího) exministra financí Rusnoka. Tlustý to přivítal, Rusnoka zaangažuje jako odborníka, kromě toho chce spolupracovat i s odborníky, které nominují ostatní politické strany (Rusnok v týmu nebude za ČSSD, ale sám za sebe). Celá věc vypadá jako pokus obejít najednou Topolánka i Paroubka na cestě za velkou koalicí, pokus, proti němuž se Zeman rezolutně neohradil. Ohradil se pouze exministr Sobotka, kterého Zeman považuje za jednoho z Jidášů a nepochybně by mu šel po krku, kdyby k tomu dostal příležitost.

Topolánek v souvislosti se svou aférou tvrdí, že se ho chce ČSSD zbavit. Ať už je v té záležitosti namočen a je to věc trestně stíhatelná či nikoli (rozhodnutí s chutí nechávám na kompetentních orgánech), je pravděpodobné, že Paroubek potřebuje ODS zasáhnout, jinak může mít problém. Už i na skoro zcela zmáknuté komentářové stránce Práva lze vycítit stopy jakéhosi slabého remcání. Paroubek to totiž s „razancí“ přehání. Jako všichni manažeři, kteří se vypracovali za minulého režimu, nemá cit pro nuance a takt. V době, v níž se nosilo neomalené buranství (takt byl zbytečný) se tyhle věci asi neměl kde a od koho naučit. Na to by dnes mohl dojet.

Podle ministra zahraničí Vondry „není možné, aby si státy navzájem vnucovaly interpretaci dějin“. To samozřejmě není možné, protože státy žádnou interpretaci dějin nemají a mít nemůžou (pokud nejde o státy totalitní). Interpretaci dějin mohou mít jen lidé, jednotlivci, občané a státům do ní nic není. Státy se mají starat o to, aby občané měli zajištěny podmínky pro činnost, která jim je milá (tedy např. pro interpretaci dějin).

Ať už je současná polská vláda jakkoli podivná, v jedné věci se na rozdíl od českých politiků chová normálně. Je bez zbytečných stupidních řečí ochotna umožnit Američanům, aby na polském území vybudovali protiraketovou základnu. Poláci mají (na základě svých zkušeností) povědomí o tom, že je třeba se bránit a vytvářet si k tomu vhodné podmínky.

Známý slovenský politik, někdejší předseda SDL (nebo ještě KSS?) Peter Weiss, píše o případu maďarské dívky, údajně zmlácené extremisty. Policie SR ji označila za podvodnici, já bych si tím na základě toho, co bylo dosud zveřejněno, nebyl tak jistý. Kromě toho, pan Weiss je zjevně vykutálená slovenská obdoba známého českého odborníka na Maďarsko Palaty. Domnívá se, že maďarský politik Németh se jmenuje „Zsoltán“. Németh se nemůže jmenovat Zsoltán, protože takové jméno v maďarštině vůbec neexistuje. Mohl by se jmenovat buď Zoltán, nebo Zsolt. Druhá možnost je správná.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.