Pátek 1. září:
Otazníky nad tím, co se stalo v KDU-ČSL, se neustále zvětšují. Členové vedení se navzájem bezuzdně pomlouvají: Místopředseda Svoboda všechno svaluje na Kalouska, Paroubek mu, jak se zdá, kryje záda (tváří se, jako kdyby Svoboda byl už předem nabídku ministerského křesla odmítl). Účastníci konference měli asi požadovat, aby se členové předsednictva především vzdali poslaneckých mandátů. Teď nikdo neví, jak bude kdo v klubu hlasovat. Jenže k rezignaci na mandát nemůže nikdo poslance donutit. Přes obdivuhodnou a rychlou reakci členstva na Kalouskův veletoč (Kalousek – myslím, že by se mělo říkat Kalousek a spol. – to udělal(i) velmi humpolácky) není nic rozhodnuto.

Jiří Paroubek je neúspěchem s lidovci velmi rozmrzelý. Projevuje se to tím, že už říká místo „pánové z ODS“ „soudruzi z ODS“ a obviňuje je, že na něho šijí „nějakou zprávu Kubice II“. Langer to popírá, prý to není jejich metoda práce. Jakpak že ne. Kde se vzala v parlamentu týden před volbami ta zpráva. Jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou.

Prezident Köhler přerušil sérii svých poměrně alibistických vystoupení a veřejně se zastal výstavy o vyhánění. Nelze ji prý považovat za přepisování dějin (co je na přepisování dějin špatného, každá nová historická knížka znamená přepisování dějin, historická věda není nic jiného než přepisování dějin, protože dějiny neexistují an sich, nýbrž pouze ve svých výkladech). Kačeři běsní, české ministerstvo zahraničí se kupodivu chová důstojně (nepovažujë za nutné se k výstavě oficiálně vyjadřovat, protože ji považuje za vnitroněmecký příspěvek k vyrovnání se s vlastní minulostí).

Václav Havel se vyjádřil s nebetyčnou tolerancí ke Kalouskovu pokusu o dohodu s Paroubkem. „Nevím přesně, co je to opírání se o komunisty“. Panu exprezidentovi lze v této věci napovědět: opírání se o komunisty je to, co např. on provozoval po listopadovém převratu. Havel se ovšem (po autogramiádě jakési své knihy v Brně) taky vyjádřil pro zachování prozápadní, euroatlantické orientace ČR, o níž má v souvislosti s kampaní proti americké základně pochyby a dal najevo obavy kvůli krácení rozpočtu armády. To je nepochybně dobře. Pravdu má taky v tom, že překlenovací vláda by měla být „méně nápadná“, např. bez kontroverzních osobností, jenže ono je to asi jedno, ta vláda stejně neprojde.

Cyril Svoboda se zuřivě brání, že zrovna on by byl chtěl spolupracovat s komunisty (bylo by opravdu dobré rozkrýt, co se ve vedení KDU-ČSL opravdu dělo) a vytýká Kalouskovi, že ve volbách pod jeho vedením strana získala jen 13 mandátů. Bylo by důležité při té příležitosti připomenout, že množství mandátů v předposledních volbách získala KDU-ČSL nestydatým oholením svého koaličního partnera US-DEU pomocí preferenčních hlasů.

Topolánek má už vládu hotovou. Ministrem kultury se stal někdejší herec a komentátor Svobodné Evropy Martin Štěpánek, má vystřídat ministra Jandáka (při této příležitosti považuji za potřebné podotknout, že „umělecký dojem“ z ministra Jandáka byl asi o hodně horší než jeho opravdový výkon, v mnoha věcech - např. vztah k církvím - prokázal opravdovou dobrou vůli a bylo by nespravedlivé ho srovnávat s dr. Rathem; tím také trochu koriguji to, co jsem tu o něm psal). Štěpánkovi vyčítají, že je svobodný zednář – to má asi takovou společenskou váhu, jako kdyby byl Sokol, navíc Svobodní zednáři jsou mi sympatičtější než Sokolové, protože mne nikdy nenutili dělat kotoul přes švédskou bednu. Poněkud horší je, že pan Štěpánek, než stačil emigrovat, si zahrál mj. v jednom zvlášť ohavném dílu Případů majora Zemana. Což o to, i takové věci se stanou, a jak kdysi předvedl Jiří Lábus, lze se s tím vyrovnat způsobem, k němuž není co dodat. Pan Lábus ovšem nikdy nechtěl být ministrem. Jenže pan Štěpánek prohlásil: „Můžu na svou čest říci, že když jsem tuto naprosto apolitickou roli (údajně jde o lodníka, který spolupracuje s čs. rozvědkou, přebírám to z MfD, já to svinstvo neviděl a ani se k tomu pro zbytek svých dnů nechystám, bd) bral, tak jsem toužil vidět velký severní přístav. Ten díl se točil v Rostocku. Proč bych se tam nepodíval?“ Tak především: do Rostocku se každý mohl podívat tak, že si vzal pas a pár korun (Dederonie byla pro Čechy extrémně levná) a vyjel přes hranice. A za druhé: rád bych viděl, jak se někdo v Německu ospravedlňuje, že si zahrál „zcela nepolitickou roli“ ve filmu Žid Süss. Si tacuisses…

Petr Kolář vyvozuje v LN, myslím, z Kalouskova pokusu o námluvy s Paroubkem příliš dalekosáhlé závěry. Kalousek se mu jeví jako jakýsi Konrád Wallenrod, sebevražedný politický útočník, který obětoval svou politickou kasriéru, poškodil tak Paroubka a zatarasil své straně všechny cestičky ke komplotu s ČSSD (a KSČM). To je jednak příliš optimistické (ještě není všech dní konec) a jednak velmi přehnané. Nepochybuji, že vzpoura KDU-ČSL proti vlastnímu vedení je pozitivní čin a že jako každý pozitivní čin má spoustu nečekaných dobrých důsledků, mj. i to, co trochu přeexponoval pan Kolář. Není třeba je personifikovat a hledat v nich sebeobětující čin novodobého lidoveckého Matrosova. A jakési opovržení si pan Kalousek nepochybně zaslouží, otázka je jen, jak velké. I když byl do své role svými kumpány natlačen (což je pravděpodobné), nemusel a neměl ji přijmout.

A „pánové z KDU-ČSL“, jak by řekl pan Paroubek, se usilovně snaží celou aféru zamést pod koberec. Tak poslanec Severa dnes v Lidovkách píše: „Teď však KDU-ČSL nepotřebuje inspektora Colomba, pátrajícího, kolik lidí výslovně vědělo o vyjednávání s ČSSD. Není podstatné, zda to bylo pět či deset lidí. Nejde o počet, ten je drtivě menšinový, a o konkrétních jménech se mluví pořád. Snad i přes toto pochybení KDU-ČSL prokázala, že je demokratickou stranou, kde názor jejích členů musí být respektován, kde hlas její členské základny není ani prázdným zvukem, ani pouhým závanem.“ Aniž bych chtěl vzepětí nižších pater strany jakkoli bagatelizovat, nejen KDU-ČSL, ale česká veřejnost teď potřebuje celou armádu Colombů. Máme právo vědět, co se v KDU-ČSL dělo (a bude dít). A obávám se, že nestačí, že vedení strany bylo zabráněno uskutečnit ten špinavý manévr. Vedení mělo být smeteno, což se nestalo.

Sobota 2. září:
Premiér Topolánek prezidenta Klause seznámil se složením nové vlády. Zpráva ani složení vlády nejsou příliš významné, vláda má prakticky nulovou šanci na to, aby ve Sněmovně dostala důvěru. Pak by měla přijít řada na Paroubka a strany bývalé trojkoalice budou mít příležitost předvést, co dovedou. Velký otazník se vznáší nad lidoveckými poslanci: KDU-ČSL (tj. její celostátní konference) si zakázala do vlády z milosti komunistů vstoupit, ale nikoli už dát jí důvěru.

Kardinál Vk protestuje proti tomu, že americká zpěvačka Madonna zneužívá posvátné křesťanské symboly. Dělá jí zbytečnou reklamu. Podle Práva prý Vlk mluví za celou, nejen za katolickou církev. Kam na to lidé z Práva chodí? Žádná taková „celá“ církev neexistuje (aspoň jako formální instituce) a pokud by snad měl někdo právo za ni mluvit, rozhodně to není kardinál Vlk.

Zdá se že Česká televize bude postižena za neslušná slova, která zazněla ve filmu svým zaměřením nepříznivém komunistům. Stane se tak podle novely zákona, kterou kdysi navrhla komunistická poslankyně Levá (komunisté byli vždycky zásadně proti vulgarismům, ani během procesu s Horákovou žádná sprostá slova nezazněla). Vrchní televizní cenzor Žák je od paní Levé trochu napravo, domnívá se, že paragraf je v zásadě správný, jen vymezení času, od kdy sprostá slova smějí v televizi znít, je příliš přísné (podle novely paní Levé od 22 hodin večer). To je klasický příklad tzv. neantagonistického rozporu.

Alexandr Kramer se zjevně vrátil ke svým lepším zvyklostem a v Právu vyčerpávajícím způsobem rozebral Miroslava Kalouska. Kalousek je možná v současné době trochu snadný terč, ale nic naplat: on i celé vedení KDU-ČSL dluží své stranické základně i české veřejnosti vysvětlení, co se to vlastně předminulém týdnu ve vedení partaje semlelo. Pan Kalousek nám nabízí tak nevěrohodné báchorky, že je to skoro urážlivé.

Představitelé pivovarů protestují proti připravovaným návrhům na regulaci spotřeby alkoholu, jež chystá evropský komisař Kyprianu. Ze strany pana Kyprianu jde zřejmě (v rámci multikulturality) o vstřícný krok vůči islámskému světu. Nevím, zda nám to bude něco platné.

Zaměstnanec advokátní kanceláře předsedy KSČM Filipa se kdysi školil v Moskvě u KGB (v oboru špionáže). Poslanec KSČM Vondruška pracoval za totáče jako bachař v obávané věznici v Minkovicích a týral tam disidenty (čili osoby, jak on říká, vězněné „za trestné činy proti republice“). Pan Filip a KSČM svým lidem věří. Nedělali přece nic špatného. Ale stejně je to príma. Zatím se o tom pořád ještě smí psát. A zatím to oni pořád ještě nesmějí zase dělat. Jenže je se bát, že brzy bude hůř.

Věra Luxová, vdova po někdejším předsedovi KDU-ČSL, řekla v rozhovoru pro Lidové noviny mimo jiné: „Proto si myslím, že to (co se teď událo ve vedení KDU-ČSL) není pouze zodpovědnost pana předsedy Kalouska a odstoupit by mělo celé vedení. Včetně předsednictva a včetně prvního místopředsedy pana Kasala.“ Není mi nic do sporů uvnitř KU-ČSL, nejsem jejím členem. Ale můžu snad říci, že požadavek paní Luxové je legitimní a logický.

S vášnivým zaujetím, s jakým se dosud věnoval snad jen Emanuelu Mandlerovi, se už o prázdninách pustil v Lidových novinách Petr Zídek do oficiózního historika Jana Křena. Teď v polemice pokračuje. Úsilí o desakralizaci prof. Křena je velmi záslužné, pan Zídek to ale tentokrát nebude mít lehké, soupeř je velmi institucionálně zaštítěn. Ze Zídkova článku cituji: „V článku Historikerstreit po česku (LN 29. 7.) jsem upozornil na to, že Jan Křen, který byl čtvrt století členem komunistické strany a patnáct let se podílel na její propagandě vydávané za historii, dnes ovlivňuje, jakým způsobem se o komunismu bude bádat, a využívá svého vlivu k šikanování mladých historiků… Křenova kariéra se na konci vrací tam, kde začala. Zatímco v padesátých letech falšoval dějiny podle přání strany, dnes falšuje dokumenty, aby dodal na věrohodnosti argumentům ve svém osobním sporu.“

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz, dodatečná rekonstrukce rubriky Co týden dal v době redakčních prázdnin na stránce Dohánění ztraceného času
Publikováno s laskavým svolením autora.