Během nekonečných povolebních tahanic v druhé polovině teď už loňského roku se postupně zhmotnilo to nejhorší, co se mohlo stát: z nejednoduché, ale přitom pořád ještě praktické, technické věci (sestavování vlády) se stala pro všechny zúčastněné prestižní záležitost. Což je nejlepší způsob, jak beztak nelehkou situaci dokonale zablokovat. Předpoklady k tomu vytvořila už Paroubkova agresivní předvolební kampaň, vrcholící v slavném „povolebním“ projevu. Jenže svádět všechno na Paroubka by bylo sice pohodlné, ale nespravedlivé.

Předseda ODS Topolánek se při vytváření své druhé vlády dostal do otevřeného konfliktu s prezidentem Klausem. Jeho poslední kroky mají vysloveně emancipační charakter. Jak jinak rozumět tomu, že vyšoupl jednoho z Klausových stoupenců Tlustého z klíčové funkce ministra financí? Udělal to tím nejjednodušším způsobem, který se nabídl: místo aby klopotně a riskantně hledal náhradu v ODS, nabídl křeslo koaličnímu partnerovi. Tím si zadělal na dost velký problém ve vlastní straně, umocněný ještě tím, že post má obsadit člověk, který v létě prokázal i na naše poměry nebývalou nespolehlivost a neserióznost. Také jmenování Karla Schwarzenberga do funkce ministra zahraničí je těžko chápat jinak než jako ťafku prezidentovi: Klausovy hloupé řeči jsou demagogie, k níž byl tak trochu vyprovokován, pravý důvod své nespokojenosti nesdělil: na prestižní místo do vládního hnízdečka bylo umístěno kukaččí vejce jeho nenáviděného předchůdce Václava Havla. Klausovy výhrady jsou samozřejmě absurdní, ale Topolánek měl po ruce další víceméně rovnocenné kandidáty ve vlastní straně i u koaličních partnerů (exministr Svoboda).

Sestavování druhé vlády se stalo prestižní věcí i pro staronové koaliční partnery ODS. Topolánek s nimi po volbách jednal s jakousi nešikovnou neurvalostí a oni jsou teď na koni. Zajistili si ve vládě (dohromady) paritu s ODS a tři velmi důležitá ministerstva. Zároveň za Topolánkovy asistence položili do dosavad jakž takž jednotné ODS minu a dodali argumenty prezidentu Klausovi.

Prezident Klaus v současné době touží obnovit svou vládu nad ODS a pak postupně nade vším, kde to jen půjde. Jeho cílem je snaha o ustavení autokracie demokratickými prostředky. Náš prezident má mentalitu římského císaře, necítí nad sebou už žádnou autoritu. Bohužel se tak podle toho chová i v zahraniční politice, kde to není možné, protože možnosti České republiky jsou omezenější než možnosti starověkého římského impéria, což se čas od času (např. v konfliktu s americkým prezidentem) hmatatelně projeví.

Klaus má teď poměrně slušnou příležitost vládu shodit. Jmenovat ji sice musí, ale v jeho možnostech je zařídit uvnitř ODS daleko dokonalejší rozkol, než jak se to povedlo Zemanovi s ČSSD. Topolánek a jeho koaliční partneři mu k tomu nahráli.

Problém je, že se tak otevírá cesta k třetímu pokusu. ODS má sice jakési vyhlídky obstát ve volbě předsedy PS (a pak by se nejspíš realizovala nějaká forma velké koalice, o což Klausovi jde), ale jednak se Vlček nemusí svého postu vzdát (navádí ho k tomu kdekdo), jednak v tajné volbě může pro nějakého sociálně demokratického předsedu PS hlasovat taky kdekdo. Pak by se otevřela šance pro Paroubka, a toho se ODS panicky bojí.

Všeobecně vzato, tahle situace nemá dobré východisko. Politická hra byla už po volbách rozehrána špatně. Paroubek přesvědčivě dokázal svým oponentům, že bez něho si ani ruce neumejou, druhá strana prokázala jen bezmocnost a nejednotnost. Nejdřív připustili a pak uznali Paroubkovu převahu a soustředili se na to, aby za žádných okolností nedostal šanci. To není politicky únosné. Proto nás čeká buď Klausův pokus o autokracii s pacifikovanou ODS a na základě dohody s ČSSD o nějaké dělbě moci – nebo bude vládnout Paroubek s komunisty v zádech. Těžko říci, co je horší. Relativně rozumné řešení, předčasné volby (nejspíš cestou neúspěšného třetího pokusu) jsou čím dál tím méně reálné. Nikdo z politiků o ně nestojí.

1. ledna 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.