Ministr Stropnický je poměrně skromný člověk. Považuje za pozitivní, že 76 % českých vojáků podporuje demokracii a 84 % je jich loajálních ke svým velitelům. Souhlasí s ním i místopředseda branného výboru PS Gabal: „Výskyt extremismu není v armádě nijak silný a není vůbec nadprůměrný vůči šetřením standardní české společnosti. V tom prostě armáda odráží – dobře nebo špatně – stav české mysli.“ Člověk by řekl, že armáda, zejména ta profesionální, by měla být ke státu, který má bránit, aspoň o fous loajálnější než většina obyvatelstva a že šestnáct procent zaměstnanců, kteří kašlou na své nadřízené, se snad snese na nějakém průměrném úřadě, ale v armádě to představuje dost velké bezpečnostní riziko.

V Právu píší o průzkumu CVVM ohledně přijímání uprchlíků v ČR s titulkem: „Polovina Čechů proti přijímání uprchlíků“. Titulek není přesný, lidé by v tomto poměru uprchlíky sice přijímali, ale ne ty, kteří k nám teď přicházejí. Pokud jde o uprchlíky z Blízkého východu a severní Afriky (a to jsou právě ti, o něž teď jde), je proti 69 % respondentů, pro jen 25 % (zbytek neví). Čili souhlasí jen čtvrtina obyvatelstva (např. v Polsku je situace o něco málo lepší). Z toho plyne, že všechny strany a hnutí, které se profilují na protiimigrantské politice, mají o podporu veřejnosti postaráno. Jenže problém nestojí tak, zda máme imigranty přijmout nebo ne. Otázka je, kolik jich jsme schopni přijmout a zda jsme schopni příliv emigrantů omezit, aniž by to znamenalo – tedy aniž by to taky znamenalo - výraznou změnu naší vnitřní politické situace k horšímu. Je zjevné, že pod heslem „pryč s imigranty“ se u nás shromažďuje to nejhorší a nejburanštější, co v české společnosti je. Na druhé straně pokud imigrační vlna způsobí rozvrat společnosti a státu, bude to vlastně stejné. Ani lepší, ani horší. Stejné.

Generální ředitel Českého rozhlasu Duhan rezignoval na svou funkci. Pohnutkou k rezignaci je to, že zaměstnal v instituci svého syna. Já toho člověka vůbec neznám a o jeho působení ve funkci jsem slyšel jen to nejhorší. Přesto důvod, pro nějž ho odvolávají, je typicky protikorupčně-revoluční. Věcně (nikoli formálně-právně) záleží snad na tom, zda ho tam zaměstnal např. jako svého náměstka, nebo jako portýra. Tím chci říci jenom to, že se logicky otvírá otázka „co je za tím“. Není to jen symptom skrytého boje o veřejnoprávní médium a pokud o jeho „privatizaci“ (faktickou, ne formální)? To se u nás zatím ještě nikomu nepovedlo.

V Právu přetiskli rozhovor s místopředsedou Nejvyššího soudu Fialou. Říká v něm mj.: „Naše osobnosti z různých povolání, jako je například předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, se v připravované knize egyptologa Bárty zabývají vznikem a zánikem civilizací. Porovnávají je od starověku a snaží se odpovědět na otázku, zda současná evropská společnost naplňuje symptomy zanikající civilizace, či nikoliv.“ Myslím, že je to typická špatně položená otázka. Může si ji klást nezainteresovaný člověk, který se na věc dívá z odstupu (časového, místního). Nezávislý historik. My jsme tak říkajíc v tom a každý by se měl ptát především sám sebe: dělám dost pro to, aby naše civilizace nešla zu grunde? Jiná otázka ani dost dobře nemá smysl, protože to bude nanejvýš alibi: civilizace jde zu grunde, je to poznaná nutnost, a tak na mně vůbec nezáleží.

Kancléřka Merkelová řekla v evropském parlamentu mj.: „Nesmíme podlehnout pokušení couvnout ke státnímu a národnímu jednání. Naopak jen společně se nám podaří dosáhnout férového rozdělení uprchlíků.“ Jenže nejde jen o to férově rozdělit to, co sem přiteče. Je zjevné, že Německo je na hraně svých možností (a že je mu třeba pomoci). Na hranu se velmi rychle dostanou i ostatní evropské státy. Pak už jen sebe poškodíme a nepomůžeme nikomu. Jde tedy, a to zároveň, o to, zda bude Evropa schopná ten příliv uprchlíků, který je zjevně aspoň do jisté míry účelově a uměle nabuzený, regulovat a přitlumit. Tím, že si pozvala do syrské zahrádky na pomoc ruského kozla, si určitě moc nepomůže. Kancléřka Merkelová projevila velkou politickou neprozřetelnost, svou úlohu nezvládla a její „wir schaffen das“ se nápadně podobá Obamovu volebnímu „Yes we can“; jen je to v jejím případě navíc ještě jen východisko z nouze.

Zatím jediný střízlivější článek k tématu „uloupených dětí“ paní Michalákové publikovala v Babišových Lidových novinách exministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Cituji namátkou: „A nyní si položme kruciální otázku – k čemu je vlastně právo určeno. Vedle dalších běžných normativních systémů (jako jsou například morálka nebo náboženství), které máme pro úpravu společenských vztahů, je systémem zcela jednoznačně nejdražším, nejtěžkopádnějším a nejkomplikovanějším a společnost by ho měla užívat pro regulaci jen tam, kde je regulace nezbytná a společenské vztahy, jež chce právem upravovat, pro takovou úpravu vůbec vhodná. Existují totiž vztahy (jako například láska, přátelství, slušné chování či zdvořilost), pro které je právo nástrojem nevhodným, ba dokonce ryze škodlivým, neboť v lepším případě se jím nikdo neřídí a v horším případě zakládá na bezpráví. Víc práva je totiž jen málokdy práva líp.“ To je zajímavé, běsnění kolem dětí Michalákových vlastně souvisí s běsněním jakobínských fanatiků Velké protikorupční revoluce. Právní fundamentalismus není všelék na všechny neduhy společnosti.