V naší společnosti se rozhořela jakási studená válka. Vedou ji ústavní soudci s „politiky“. „Politik“ znamená v řeči obecného lidu totéž co „sviňák“, a česká média (hlavně Mladá fronta Dnes, v menší míře i LN) teď tuto interpretaci ze všech sil živí. Jde o odvetu za náhubkový zákon? V MfD se to dnes vlastně naznačuje.

Bylo by v této chvíli užitečné zrekapitulovat, v čem je problém. V české ústavě je od jejího vzniku zabudovaný strašný lapsus: všemi silami brání rozpuštění Poslanecké sněmovny a předčasným volbám. Přitom ve společnosti, která má k čítankové demokracii ještě pořádně daleko, jak pěkně říká náš pan prezident (nebo se snad mýlím?), jsou velmi často předčasné volby jediné možné východisko ze zablokované situace. Řeší se to ústavními zákony pro jedno použití. Někteří experti je považují za legislativní zločin, jiní za běžné a ve světě používané řešení. Coby laik považuji stanovisko těch prvních za hysterické. Trvalá úprava by byla samozřejmě lepší, ale chyběla k ní dosud politická vůle, mimo jiné proto, že v situaci, kdy Sněmovna odumírala na trvalý nedostatek jakékoli politické vůle, nebylo možné ji rozpustit.

Problém se nyní aktualizoval stížností poslance Melčáka, který se rozhodnutím o předčasných volbách cítí být zkrácen ve svém právu vykonávat po čtyři roky poslanecký mandát. Nechápu, jak na to přišel. Ústava mu nic podobného nezaručuje. Čas podání stížnosti si (jak právem upozorňuje Klaus) citlivě vybral. Ústavní soud mu šel na ruku, a aby měl na rozhodování dost času, odložil vykonatelnost prezidentova rozhodnutí o termínu předčasných voleb. Tím silně ohrozil konání voleb v dotyčném termínu.

Ústavní soud nesmí odložit vykonatelnost rozhodnutí, pokud je odložení v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Nyní se rozpoutala válka o to, kdo má veřejný zájem formulovat. Právo si osobují, abychom byli přesní, nikoli „politici“, ale prezident, předsedové obou komor parlamentu a premiér. Tedy ústavní činitelé, kteří mají mandát od veřejnosti. Je to po odložení vykonatelnosti prezidentova rozhodnutí už druhý výstřel ve válce mezi soudní mocí (zastoupenou ÚS) na straně jedné a legislativou a exekutivou na straně druhé.

Veřejný zájem nevytváří ani ústavní činitelé, ani soud. Veřejný zájem buď je, nebo není. Je třeba ho jen postihnout a pojmenovat. Pojmenování může, přesněji řečeno musí být podrobeno kritickému posouzení. A zde je třeba říci:

Za prvé: nejvyšší ústavní činitelé mají pocit, že je na nich, aby se důležitý veřejný zájem pokusili zformulovat. V tom se velmi mýlí. Povinnost postihnout veřejný zájem je v tomto případě na soudu. Pokud by měli autoritativně rozhodovat o tom, co je veřejný zájem, mohl by se ÚS dostat pod jejich diktát.

Za druhé: Ústavní soud v rozhodování o tom, co je, lépe řečeno není důležitý veřejný zájem, hanebně selhal. Předčasné volby jsou takovým zájmem, a to prvořadým. Tím sám problematizuje svou nezastupitelnou roli poslední instance ve věci ústavnosti a vydává se všanc svým zarytým odpůrcům.

lidovky.cz 3. září 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.