Žijeme dnes v „primárně demokratické společnosti“, píše pan prezident, ale množí se signály, že je to demokracie pouze zdánlivá. Ohrožují ji ponejvíce novináři. Charakteristické je především, že je jich vždycky jen „několik“ (dříve se říkalo „hrstka“). Jsou nikým nevolení a nereprezentují hlas lidu. Zato si vydobyli „zcela neuvěřitelnou pozici v médiích“ (mělo by se s tím něco dělat?) a „nám“ (tj. všemu pracujícímu lidu, reprezentovanému zvoleným panem prezidentem) „suverénně a autoritativně říkají, co smíme a co nesmíme“ (místo aby lidu vysvětlovali, co jsme udělali správně a vůbec drbali nás za ušima). Když se někdo odváží vzdorovat, „stihne ho lavina ataků, které vedou k jeho společenskému znemožnění, často i ztrátě zaměstnání, i k osobní ostrakizaci.“ A Klaus mluví o „malé české hilsneriádě“.

Hrstka novinářů znepokojuje kdekoho. Za totáče, v šedesátých letech, pracovaly hrstky v žoldu amerických imperialistů nebo aspoň poklonkovaly před Západem. Suverénně říkaly bolševickým papalášům, co se smí a co se nesmí. Tentokrát bylo ovšem možné demokracii obhájit a dotyčné jejich „zcela neuvěřitelné pozice“ bez okolků zbavit. Po převratu se hrstka novinářů (částečně obměněná) angažovala v žoldu sudetoněmeckých revanšistů. Hubu se jim zavřít podařilo jen částečně, naše demokracie opravdu není dokonalá. Nyní podle lékařského odborového bosse Engela částečně obměněná hrstka novinářů v žoldu podezřelých podnikatelů usiluje vyrvat středočeské nemocnice z rukou pracujícího lidu, reprezentovaného počestnými, i když taky nikým nevolenými nemocničními doktory.

Měl jsem tu smůlu podílet se na všech zmíněných hrstkách, jen pokud jde o tu poslední, o niž teď pan prezident píše, jsem zatím nestihl. Je tedy třeba to dohnat.

Ač by se to na první pohled nezdálo, jde o případ Ladislava Bátory. Na rozdíl od Leopolda Hilsnera, kterému šlo o krk, protože ho obžalovali nakonec z dvojnásobné vraždy, jde panu Bátorovi o to, stane-li se prvním náměstkem ministra školství. Jeho problém spočívá v tom, že kdysi kandidoval nejprve za Národní stranu a pak za Bobo-Suverenitu. Vládní koalici se především to první nelíbí. Nemohu se v té souvislosti zdržet poznámky, že právo být prvním náměstkem ministra je výrazem typického „humanrightismu“, a pokud se jím pan Bátora nestane, bude to sice velmi dobře, ale jistě nebude existenčně zničen. Václav Klaus ve svém článku prezentuje Bátorovy názory, vyjádřené lapidárními protiklady. Názory jsou to nepochybně legitimní, i když na můj vkus poněkud praštěné (řeči o „Kaplického blobismu“ mi poněkud připomínají řeči o „entartete Kunst“). Pozoruhodné na nich je především to, že vypadají jako odposlechnuté za dveřmi hradního salonku, kde pan prezident probírá s veselou a lehce výstřední společností, kterou kolem sebe shromáždil, problémy moderní ideologie.

Pokud tedy má pan Bátora sociální problémy, které chtěl místo návštěvy Úřadu práce řešit s ministrem Dobešem (a jak se zdá, to nevyšlo), nebylo by dobré, kdyby pan prezident ty dveře, za nimiž pan Bátora tak učenlivě poslouchá, otevřel a pustil ho dál? Nepochybuji, že by tým svých spolupracovníků výrazně obohatil, a zároveň by udělal něco pro naši skomírající demokracii.

Lidovky.cz 28.února 2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.