„Visegrád“ byl svého času bojovým heslem ve sporu mezi tehdejším prezidentem Havlem a tehdejším premiérem Klausem. Pro Klause byla visegrádská spolupráce jakýmsi disidentským reziduem a průnikem „nepolitické politiky“ do zahraničněpolitické oblasti. Jeho heslem byla rychlá integrace do západních struktur, kam bytostně patříme. A tak se např. v dubnu 1994 víceméně demonstrativně nezúčastnil setkání středoevropských prezidentů v Litomyšli.

Dnes obdobné setkání organizuje se vší strakatou cirkusovou parádou, kterou zdědil po svém nástupci, a zjevně by se rád postavil „Visegrádu“ do čela.

Ovšem, prezident se změnil, protože se změnila doba. Už nám nejde o integraci, ale o to, abychom si jako integrovaní vydobyli práva, která nám náleží, a abychom přitom netratili ani ň z našich svobod. Ať už jde o zahrnutí do schengenského prostoru, o rovné podmínky pro přijetí eura nebo o to, aby nás evropský superstát nepřipravil o suverenitu. Je to svým způsobem pochopitelné, a zároveň je na tom něco lehce nenáležitého. Trosečníci, před časem ve zuboženém stavu vytažení na palubu solidního plavidla, se už otřepali a domáhají se větších porcí v lodní kuchyni. Poněkud kverulantské společenství, i když i ono má svou černou ovci, Maďarsko, které s ostatními nedrží basu.

Větší problém je, že na ničem dalším už se ty země shodnout nedokážou. Vyplývá to možná ze zvláštností jejich vnitropolitické situace i v různosti důrazů v zahraniční politice. Polsko a Slovensko prošlo v poslední době podobným vývojem. K moci se dostala silná strana (v Polsku nacionálně konzervativní, na Slovensku socialistická), která se opírá o dvě víceméně extremistická uskupení a radikálně se distancuje od svých bezprostředních předchůdců. V ČR se k podobnému uspořádání nachyluje. V Maďarsku je takový vývoj taky možný, i když teď není aktuální. Pokud jde o zahraničněpolitickou oblast, Polsko, nejsilnější stát čtyřky, by se rádo hrdě postavilo svému silnému západnímu i východnímu sousedu (Německo, Rusko). Z pudu sebezáchovy si přitom nechává záležet na dobrých vztazích s USA. Maďarské vztahy k Západu jsou bezproblémové, vztahy k Rusku korektní. Česko-německé problémy jsou momentálně zastíněny německo-polským konfliktem: napětí však bylo zameteno pod koberec, nikoli odstraněno. Politika vůči USA je vyčůraná. Poslední Paroubkova a Zemanova prohlášení vzbuzují obavy, že pouze pod koberec byly zameteny i sympatie k velkému slovanskému bratru na východě. Slovenské vztahy k Německu jsou tradičně daleko méně exponovány než ty české (Německo je daleko), sympatie směrem na východ přinejmenším srovnatelné. Zdá se, že k tolik zdůrazňovanému česko-slovenskému „nadstandardu“ může v budoucnu patřit společná emancipační politika k Západu a vstřícná politika na Východ. Tak se v době studené války chovalo Papandreuovo Řecko.

Emancipace bývá někdy zapotřebí, ale důležitější je pozitivní program. Nabízí se spolupráce v bezpečnostní oblasti. Islámský terorismus bude v budoucnu zcela jistě destabilizovat i náš region. Rusko ovlivňuje dodávkami energie sociální smír na Západě i u nás, zároveň se nevzdalo naděje uplatnit výrazněji svůj vliv na územích, která mu kdysi patřila, zvlášť když se dostanou do krize.

Čelit těmto bezpečnostním rizikům nemůže samozřejmě visegrádské uskupení samo o sobě, na to je příliš slabé. Emancipace a kverulantství by měly být nahrazeny spoluprací a loajalitou (navzájem i k západním spojencům včetně USA).

Předpokladem úspěšné regionální politiky je poučení z vlastní minulosti. To je v našem regionu bohužel minimální.

Mladá fronta Dnes 18. září 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.