Prezident Klaus se v souvislosti s povstáním v Libyi dostal zase do tradičního konfliktu se svým věčným rivalem Havlem: Havel se nejprve vyslovil pro okamžitý razantní zásah proti Kaddáfímu, Klaus mu velmi energicky oponoval. Jistě, exprezidentovo stanovisko je velmi zranitelné: především, kdo zásah provede, a pak, ve prospěch koho se má zasáhnout a co má ze zásahu vyrůst.

Havel jistě nechtěl, aby se Libye, byť i jen dočasně, stala protektorátem EU. Co vlastně chtěl, je nejasné.

Proti Havlovi, tj. proti zásahu, se fakticky vyslovili i dva jeho bývalí spolupracovníci, ministři Schwarzenberg a Vondra. Nebyli ani pro "bezletovou zónu" (Klaus prohlásil, že bezletová zóna znamená válku) s tím, že něco podobného by musela požehnat Rada bezpečnosti. Prezident považuje podobné argumenty za zbabělost. Jistě, každý dobře ví, že Rada bezpečnosti nic podobného nikdy neodsouhlasí, funguje jako spolehlivý filtr, bránící tomu, aby silnější mohli pomáhat slabším. Prezident se místo toho na summitu v Bruselu zasazoval o co nejdůraznější požadavek, aby Kaddáfí co nejrychleji a bezpodmínečně odstoupil. To, co bylo nakonec přijato, mu dost důrazné nepřipadalo. Žádat kategoricky něco, pro co nehodláme hnout prstem, byť i je proto, že nemůžeme, je ovšem nestydatý alibismus.

Libyjský režim je nelidský a hnusný. V jeho čele stojí výstřední masový vrah. Západ se s ním kdysi v době studené války pragmaticky smířil (trošku podobně, jako se v době nejtvrdší studené války smířil s Titem). Tento krok je těžké kritizovat. Nyní se ale situace změnila. Nynější libyjské protesty proti Kaddáfímu jsou spontánní a masové. V tom, co ti lidé odmítají, taky legitimní. Co chtějí, nevíme, v zemi, kde mnoho desítek let žádný organizovaný odpor nemohl existovat, přes noc nevznikne. Těžko předpokládat, že to, co by se zrodilo, by nakonec bylo výrazně lepší než to, co bylo odstraněno. V Iráku i v Afghánistánu si Západ přesvědčivě odzkoušel, jak je těžké, možná nemožné participovat na nějakém novém režimu. Pomáhat, třeba jen zásilkami zbraní, není komu (neexistuje žádná jednotná organizovaná síla). Kaddáfí se ocitl na chvilinku v pozici slabšího, ale disponuje vycvičenými, dobře ozbrojenými jednotkami a solidním finančním zázemím. Postupně získává nad svými protivníky převahu. Ti lidé chtějí kdovíco, ale ve svém odporu proti diktátorovi mají pravdu. Taky očekávají, že jim někdo pomůže. Základní zkušenost, již si odnesou z celého průběhu revoluce, kterou Kaddáfí, jak se zdá, v příštích dnech utopí v krvi, bude: pokud budete potřebovat pomoc, neobracejte se na Západ. Dočkáte se nanejvýš projevů prezidentské statečnosti, to jest siláckých prohlášení.

Důvody pro to, aby se Západ do libyjského povstání nepletl, byly pochopitelné, racionální a pragmatické. Zda bylo chování západních států taky politicky prozíravé, se ukáže teprve v příštích letech. A kromě toho, je velmi obtížné, aby se člověk z toho návalu racionality a pragmatismu na prahu dalšího velkého libyjského masakru přece jen tak trochu nestyděl.

Lidovky.cz, 17.3.2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.