Státní návštěva ruského prezidenta v Praze vyvolala očekávání, zda a jak ji využije Václav Klaus k profilaci svého poměru k Rusku. Ten se u nás už tradičně nesetkává jen s bezvýhradným souhlasem. Třeba konstatovat, že prezident nezklamal.

Předem bylo jasné, že jsou tu dva problémové okruhy: Temelín a volby v Rusku. Klaus byl v nejednoduché situaci, nemohl se ani jednomu, ani druhému úplně vyhnout. Bohužel ale v obou případech řekl, co říci rozhodně nemusel.

Za prvé, Temelín

Český prezident opatrně podpořil ruskou nabídku. Poskytuje prý relativně nejvyšší podíl účasti českých firem na subdodávkách. Připustil však, že je to jeho momentální dojem. Momentální dojmy ovšem netřeba sdělovat, třeba jen proto, že na ruské straně vzbudí nenáležitá očekávání. Závažnější je to, že podle Klause by bylo naprosto chybné hledat "tam" jakýkoli neekonomický, pragmatický postoj, ideologizovat tuto otázku.

Co to znamená "ideologizovat"? Všechno, co není ekonomický přístup? Ale problém ruské účasti na Temelínu je i problém politický, a to z hlediska pragmatického: do jaké míry je šikovné posilovat už beztak velkou českou závislost na Ruské federaci, pokud jde o energetiku?. Třeba jen proto, že Rusové jistě o věci taky uvažují pragmaticky a politicky.

Za druhé, ruské volby a to, co je provázelo

Prezident Medvěděv je inteligentní politik a přijel dobře připraven na argumentační defenzívu. Moc ji nepotřeboval. Na tiskové konferenci se nedostala k dotazu Česká televize, protože redaktor nezaručil, že se nebude ptát na ruské volby. Eliminace hlavního českého média mi připadá skandální.

To ale není všechno. Nepohodlného redaktora Moláčka zastoupil vstřícný Václav Klaus. Vyjádřil souhlas s tím, že podle Medvěděva jsou to ruské volby, ne naše, a Klaus taky nemá rád komentáře z ciziny ohledně našich věcí. Navíc demonstrace v Rusku proběhly "snad".

Václav Klaus se očividně vrací k doktríně o "nevměšování se do vnitřních záležitostí", kterou důsledně a naštěstí marně prosazovalo kdysi na mezinárodní scéně sovětské impérium. Tzv. vměšování" je nedílnou součástí otevřeného kritického postoje, který jsme před listopadem 1989 velmi vítali a velmi jsme nevítali různé tehdejší západní Klause, kteří byli ochotni na tenhle nestydatý "sovětský" požadavek přistoupit.

Jistě, to, co si v Rusku prosadí (tedy ruská veřejnost a ruská politika, která svou veřejnost respektuje, místo aby ji řezala na náměstích) je ruská věc. To, aby se tak dělo ve svobodné atmosféře, je nejen ruská, ale i naše věc, tj. stojí nám aspoň za to, abychom v tom smyslu utrousili slovo. Na základě toho, co Klaus řekl a co se na tiskovce odehrálo, je těžké se ubránit dojmu, že čeští ústavní činitelé nejen že to sami nedělají, ale ještě v tom brání jiným.

Prezident Medvěděv si liboval, že měl možnost mluvit se svým českým protějškem "stejným jazykem". Tím myslil mimo jiné, že s ním Klaus mluvil rusky (pokud se tak dálo mimo protokol, není důvodu se nad tím pozastavovat). Myslil tím ovšem taky, v druhém plánu, že "našli společnou řeč". A v tomhle smyslu, nemohu si pomoci, to český prezident přehnal.

Lidovky.cz, 9.12.2011