Rozhodnutí zelených podpořit při hlasování o důvěře Topolánkovu vládu je zároveň slušné a politicky správné. Zelení to zdůvodnili tím, že vláda chce přivést zemi k předčasným volbám, že ODS už nehodlá vstupovat s ČSSD do koalice ani s ní uzavírat něco na způsob opoziční smlouvy, a konečně že vláda nepomýšlí na úpravu volebního zákona, která by znevýhodnila malé strany. Je to od zelených jakýsi projev milosrdenství, rozhodnutí prošlo v Republikové radě strany jen těsně a nepochybně hrál při rozhodování roli i realistický odhad, že vláda stejně nemá šanci.

ODS si po volbách skoro od počátku počínala neobratně. Dohoda na trojkoalici s tím, že spojenectví má vydržet i poté, co koaliční vláda případně nedostane důvěru, bylo to jediné, co se dalo dělat. Pak následoval dvojí neúspěch při volbě předsedy PS (neúspěch v tom smyslu, že se koalici nepodařilo dát dohromady sto hlasů) a ODS znejistěla. Naopak Paroubka to povzbudilo k tvrdému kursu „ani ruce si bez nás neumejou“ a volbu předsedy pohodlně zablokoval. Byl to vlastně racionální krok, pokud si chtěl pro sebe zajistit pokus sestavit vládu.

ODS pocítila vratkost koalice a Paroubkovu pevnost, své koaliční partnery cynicky pustila k vodě a začala s Paroubkem jednat. Lidovci zareagovali po svém způsobu a dohodli se s předsedou ČSSD na menšinové vládě (s podporou komunistů). Jen mimořádně humpolácké provedení akce, v níž bylo nepochybně namočeno celé lidovecké vedení a patrně i velká část poslaneckého klubu, způsobilo, že ztroskotala. Topolánek dostal přes nos a octl se v izolaci. V té pak sestavil vládu.

Aféru s odposlechy ODS zvorala. Ačkoli se nakonec ukázalo, že v podstatě měla pravdu, dokázala ve veřejné diskusi zabránit jen nejhoršímu a v PS utrpěla potupnou porážku (naštěstí má jen symbolický význam).

Je na 99,9% jasné, že v hlasování o důvěře vláda neuspěje. Úspěch by byl, kdyby dostala aspoň těch sto hlasů. Ani to není pravděpodobné.

Faktické bezvládí v ČR trvá už čtyři měsíce. Dokonce i prezident Klaus dospěl k závěru, že jediným východiskem jsou předčasné volby. Pokud o nich chce se stranami jednat teď, bude mít Paroubek dojem, že má být připraven o možnost sestavit vládu. Těžko se mu divit. ČSSD a KSČM budou pro předčasné volby až po třech proběhlých pokusech o sestavení vlády – pak už jim ovšem nic jiného nezbude.

V této situaci jsou zcela zjevné tři věci. Za prvé, jediným korektním řešením jsou předčasné volby, a to v co nejkratším termínu (odkládání voleb a přetahování poslanců korektní není, pokusy o dohodu mezi ČSSD a ODS vyloučeny, protože ČSSD se v jednání prokázala jako neseriózní partner). Za druhé, do voleb by zemi měla dovést politicky neutrální vláda (otázka je jen, jak ji v našich podmínkách sestavit). A za třetí, je obtížné si představit, že by to šlo prosadit, aniž by Paroubek dostal šanci sestavit vládu. To, co je reálně možné, je ušetřit si třetí pokus, a k tomu je zapotřebí ústavní většiny v obou komorách parlamentu. A té lze dosáhnout, jen když se prokáže, že ani Paroubek nemá v sestavování vlády šanci.

Vláda ODS tedy důvěru nedostane, ale není tomu tak, že by na hlasování nezáleželo. 100 ku 100 by znamenalo pro Paroubka relativní neúspěch.

Z toho plyne, že ODS by se měla pokorně vrátit ke konceptu trojkoalice. Otázkou je, zda to ještě jde a zda je na to ještě čas.

MfD, 2.10.2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.