Před časem proběhla v televizních Událostech na ČT1 jakási minianketa na téma: povolební politická situace. Účastníci dávali vesměs najevo své pohoršení: strašné! A v podtextu bylo cítit: „oni“ (politici) by se měli co nejrychleji dohodnout a neobtěžovat „nás“ (pracující) svými nekonečnými tahanicemi.

„Hlas lidu“ byl v podání ČT jistě malinko účelově upraven. Účastníci také vůbec nebrali v úvahu, že nejsou jen nezúčastnění pozorovatelé, že se na situaci coby voliči (nebo nevoliči) taky podepsali a spoluzodpovídají za ni. Představa, že povinností politiků je se dohodnout, začít se co nejrychleji starat o naše blaho a nerušit nás v pohodě i ve štrapácích každodenního života, je přesto velmi rozšířená. A je zároveň velmi problematická.

Jsou totiž v politice situace - a to zcela klíčové, rozhodující situace - kdy je povinností politiků se naopak nedohodnout. Tak například němečtí konzervativci a centristé měli v roce 1933 povinnost nedohodnout se s Hitlerem. Beneš a české nekomunistické strany měli za války a bezprostředně po ní povinnost nedohodnout se s komunisty. Nechci samozřejmě jen tak beze všeho srovnávat naši dnešní situaci s Německem roku 1933 nebo Československem roku 1945. Jen upozornit na to, že smyslem politiky občas není dohoda, nýbrž právě naopak. V současné době se u nás střetávají dva koncepty politiky: jeden klade větší důraz na svobodu (samozřejmě váhavě, nedokonale a s mnoha postranními myšlenkami), druhý upřednostňuje „pořádek“. To je koncept Paroubkův a ČSSD. Má svou svůdnost. Upřednostnění pořádku před svobodou vede k jednodušší a přehlednější správě veřejných věcí. Na jednoduchost a přehlednost doplácí občan. Státní monopol, např. ve zdravotnictví, je za současné situace snáze zvládnutelný než snaha prosadit zde svobodné podnikání. Výsledkem je omezení svobody pacienta. Šraňky svobodě projevu ulehčí situaci vládě, ale zkomplikují občanu možnost dovolat se spravedlnosti. Populistická zahraniční politika (se všemi dobře vyjít - tj. i s podezřelými režimy, jako je ten ruský nebo čínský - a do ničeho se neplést) ohrozí bezpečnostní zájmy české veřejnosti. Připočtěme k tomu ještě vládu silné ruky (Paroubek dokázal během velmi krátké doby rozhádanou ČSSD zpacifikovat do stavu blaženého absolutního souhlasu způsobem, který se nikdy nezdařil ani Klausovi v případě ODS, ani Zemanovi). Jiří Paroubek je nesporně schopný a obratný politik. Jen si chce svou situaci zjednodušit způsobem politicky naprosto nekorektním. Jeho spolupráce s komunisty je z výše uvedených důvodů zcela přirozená a stojí na pevných základech.

Vypadá to, jako bychom se přibližovali k roku 1989 z druhé strany. Jenže za tím předělem není tentokrát ruský komunismus - ale autoritativní režim a méně svobody. A dnešní situace v něčem trochu připomíná i počátek roku 1948: chybí poválečná euforie, nenávist a radikalismus; zahraniční protektor, Rusko, je velmi oslaben a ani KSČM není už tou všemocnou paravojenskou organizací - stejné jsou jen nezájem a dezorientace veřejnosti.

Politika se nedá dělat bez vazby na veřejnost a spolupráce s veřejností. Veřejnost, lidé, musí o tu spolupráci stát a být v ní aktivní - podporovat ty, co si podporu zaslouží, a odmítat ty, které je třeba odmítnout. Před časem vyvolaly daleko nepatrnější podněty (tzv. televizní revoluce) mnohatisícové demonstrace. Dnes slyšíme jen znechucené kňourání. V konfliktu mezi svobodou a pořádkem nelze zachovat „objektivitu“, sterilní vědecký odstup. Povinností každého občana je se rozhodnout: tohle opravdu chceme?

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.