Poté, co premiér Topolánek udělil čestnou plaketu bratřím Mašínům, prohlásil předseda KSČM Filip na tiskové konferenci, že Mašínové jsou vrazi, že vrah nemá být oceněn, vrah je vrahem a vrahem zůstane. „Tato vláda tímto činem skončila. Ať vládne třeba do roku 2010, ale její legitimita tímto činem skončila.“

Nechme teď stranou, že „vrahy“ jsou Mašínové na základě volné úvahy pana předsedy (jistě, neuvažuje tak sám, ale to není žádné měřítko), dále, že premiér nevyznamenal Mašíny za vraždu, ale za odboj proti režimu, jehož hlavním pilířem byla předchůdkyně strany pana Filipa, od níž se navíc strana pana Filipa neliší ani tak programem a složením členstva, jako spíš (zatím) dosti omezenými možnostmi. Nechme stranou Mašíny. Podstatné je, že pan předseda prohlásil exekutivu českého státu za nelegitimní. To je předpoklad k provedení státního převratu. Na ten strana pana Filipa naštěstí ještě nemá, musí ho dělat pouze hubou.

Samozřejmě by vůbec nemělo jít o puč, ale o „ústavně provedenou revoluci“, které by se stejně jako v roce 1948 „zúčastnily široké vrstvy občanů“ (definici jsem si vypůjčil z prohlášení komunistického vedení k výročí únorového puče).

Pozoruhodné je, že s touto politickou stranou se za účelem smetení Václava Klause z prezidentského stolce neváhali spojit nejen Jiří Paroubek, který to dělá už dávno a důsledně, ale i zelení, část lidovců včetně předsedy Čunka, senátní „osobnosti“ včetně verbálních antikomunistů Mejstříka a Štětiny, tisková klaka „antiklausovců“ (Jiří Pehe, Alexander Tomský ad.) a vavříny ověnčený politický důchodce Václav Havel.

Od roku 1990 u nás probíhá nesmiřitelná politická bitva mezi dvěma uskupeními. Nazvěme je pro jednoduchost „Pravda a láska“ a „Neviditelná ruka trhu“. Obě stojí na primitivní kýčovité a doktrinářské ideologii opsané nedbale a s chybami z druhořadých evropských zdrojů. Své střetnutí považují za tak zásadní věc, že jedno i druhé čím dál tím víc usiluje o spolupráci s komunisty, kteří jim (a většině české veřejnosti) nebyli v prvních letech po listopadu 1989 právem košer. Prezident Klaus nepohrdl kdysi při své volbě jejich hlasy a předtím i potom jim dělal různé (víceméně verbální) ústupky. Lidé jako Štětina a Mejstřík považují Klause nepochybně za ještě větší nebezpečí než komunisty, a Paroubek s nimi spolupracuje ke svržení a zdeptání ODS (Klaus je pro něho jen symbol) už od té chvíle, co se stal českým premiérem.

Komunisté se během času vypracovali do pozice rovnocenného a vyhledávaného partnera a spojence, jímž si ve vzájemném politickém zápase příležitostně ráda poslouží obě výše zmíněná uskupení. Nikomu to moc nevadí. Nikomu nevadí vykutálená definice únorového puče ani prohlášení vlády ČR za nelegitimní. Zničení soupeře je pro ně důležitější než to, kdo všechno jim při tom pomůže. V prvním povolebním projevu vyhlásil prezident Klaus svatou válku těm, co ho nechtěli volit. Komunisté mu zjevně nevadí.

A co česká veřejnost? Komunisté zdůrazňují „širokou účast občanů“ v puči a mají svým způsobem opravdu, bez jisté podpory veřejnosti (na rozdíl od voleb to nemusí být ani náhodou většina) se žádný pořádný puč dělat nedá. Většina lidí pořád ještě instinktivně komunisty ráda nemá. Zato má ráda Pyšně princezny, Císařovy pekaře a naopak, Krkonošské pohádky a dokonce i Případy majora Zemana. Nechápou je jako výrony bolševické ideologie, ale jako přirozenou součást svého života – a to i ti, co dospívali už za nového režimu. Je to zvláštní: česká společnost stojí jednou nohou v přítomnosti a druhou v minulosti. Není ta minulost zároveň i budoucností?

Zdá se, že na minulém režimu lidem vadily spíš ty vedlejší než ty hlavní věci. Jako dítě jsem byl mohutně indoktrinován bolševickou ideologií (indoktrinovat děti není nic těžkého), ale od počátku mi jako nesnesitelné připadalo to, v čem se protínal marxismus se staletými ruskými tradicemi: naprostý nedostatek velkorysosti. Odpůrce, oponent, nepřítel je od toho, aby byl zadupán do země. Hledat na něm něco dobrého je činnost nejen pošetilá, ale přímo zrádcovská. Nepřítele je třeba ze všech sil nenávidět. Nenávist je motor dějin. Život v takovém světě mi už tenkrát připadal nesnesitelný.

Českou politiku ovládá dlouhých sedmnáct let nenávist mezi silami „pravdy a lásky“ a „neviditelné ruky trhu“. Nenávidí se tak zaslepeně, že by jedni proti druhým brali do party komunisty – a nejen „brali by“, doopravdy je berou. Pokud s tím čeští nekomunističtí politici něco včas neprovedou, dopadnou špatně. A my všichni s nimi.

2. března 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.