Co nás čeká v příštích dnech a týdnech, je víc než nejasné. S jistotou lze říci jen to, že Topolánkova vláda podá příští středu demisi, načež ji prezident pověří vykonáváním funkce až do chvíle, kdy jmenuje nového premiéra a ten sestaví novou. Stane se tak až poté, co proběhnou komunální a senátní volby, tj. někdy začátkem listopadu.

Je zjevné, že Klausovi se velmi nechce pověřit sestavením další vlády Paroubka. Vůbec se mu nedivím. Bude asi vyhledávat jakési na první pohled neutrální kandidáty: vynořilo se jméno někdejšího ministra Klausových vlád Jana Stráského: nemyslím, že by to musel být zrovna on, ale někdo takový. V chystaných jednáních s předsedy politických stran chce zřejmě osondovat, nakolik by takové řešení mělo šanci. Paroubek se ovšem nehodlá vzdát práva sestavit vládu a sotva bude s podobným řešením souhlasit. I to je pochopitelné.

Problém „Paroubkovy příležitosti“ je jen jeden, ale podstatný: předseda ČSSD nemůže dosáhnout vítězství korektním způsobem, nýbrž jen tak, že se najde aspoň jeden poslanec ochotný zpronevěřit se předvolebním slibům své strany. V KDU-ČSL, jak se zdá, se to takovými dobrovolníky jen hemží. Paroubek jim nepochybně vyjde vstříc v tom, že bude usilovat, aby tato skutečnost byla pro veřejnost co nejvíc zamaskována a aby přeběhlíci měli co nejpevnější alibi.

Je zjevné, že korektní řešení jsou jedině předčasné volby. Myslí si to dnes podle průzkumů většina lidí, dopracovali se k tomu dokonce už i Klaus a Havel a vůbec jim nevadí, že si oba myslí totéž: to už je co říci. Měly by být co nejdřív, tj. do tří-čtyř měsíců od rozhodnutí, a v zájmu duševního zdraví veřejnosti i těch, co musí sledovat předvolební kampaň, by bylo užitečné omezit ji na minimum. Nebezpečí, že by dopadly znovu patem, je nulové. Samozřejmě není vyloučeno, že vyhraje Paroubek. Patu by se do budoucna dalo předejít zcela jednoduchým způsobem: zvýšením počtu poslanců na 249 a návratem k původnímu volebnímu systému (složitější, ale rovněž možné by bylo sloučit PS a Senát do jednoho tělesa; to by si žádalo větší změny v ústavě). Na změny takového charakteru bude bude však čas až po (předčasných) volbách.

Otázka je, co mohou na ústavní krizi, v níž se nacházíme, změnit nadcházející senátní a komunální volby. Klausovi vyčítají, že čeká, jak výsledek senátních voleb ovlivní šance na jeho znovuzvolení a podle toho pak upraví svou taktiku vůči ČSSD. Na tom je jistě něco pravdy, známe své Pappenheimské. Zároveň jistě očekává, že by nějaký výrazný výsledek mohl ovlivnit situaci v ČSSD (a taky v ODS) a případně otevřít cestu k předčasným volbám, kterou Paroubek víceméně blokuje. Dá se však vůbec něco podobného od senátních a komunálních voleb očekávat?

Senátní volby poskytují poměrně přehledné výsledky. Podíl „normálních“ politických stran na úkor různých chaotických a neprůhledných uskupení, respektive „osobností“ se volby od voleb zvyšuje. Letos proběhne bitva o mršinu „otevřené demokracie“ (poslední stádium rozkladu US-DEU). Jde o 7 mandátů a největší šanci má ODS (KDU-ČSL je v krizi a ČSSD se vyhranila příliš doleva. Jenže ODS bude obhajovat deset mandátů, ČSSD jen jeden: může ztratit jen málo, a získá-li navíc dva mandáty, získala hodně.

Komunální rovina je od té „celostátní“ oddělena dost velkou propastí, snad kromě několika největších měst. Kandiduje na ní spousta uskupení, které nemají ambice působit celostátně, a řada nezávislých kandidátů. Velkým a zavedeným stranám se doposud málo dařilo přesvědčit ty, co se angažují v malých městech a na vesnicích, o výhodách, které v komunální politice přináší vazba na velký a silný politický subjekt. Zdá se, že lidé doposud vědí spíš o nevýhodách.

Výsledek voleb bude záviset i na volební účasti: větší znamená relativní výhodu pro ČSSD, menší je výhodná pro ODS a KSČM. Přesvědčit občany, aby se voleb zúčastnili, protože jde o jakýsi plebiscit ohledně toho, kdo nám má vládnout, bude těžké. V Maďarsku to měli jednodušší, tam se volilo (také) do župních (tj. krajských) samospráv.

Nedá se tedy předpokládat, že komunální a senátní volby by Paroubka nějak výrazně oslabily. A navíc špatný výsledek v komunálních a senátních volbách není přesvědčivým důvodem pro to, proč by Paroubek neměl dostat příležitost sestavit vládu.

Čelné střetnutí v parlamentu se zdá být neodvratné. Když se nejsilnější straně nepodařilo sestavit vládu, měla by formálně vzato dostat příležitost druhá nejsilnější. Problém je, že druhá nejsilnější strana může uspět jen díky podrazu jednoho nebo několika bezcharakterních jednotlivců. Je věcí příslušných stran a veřejného mínění, aby adeptům na takovou roli přešla chuť.

7. října 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.