Ve věcech církevních restitucí vsadil Bohuslav Sobotka očividně na sílu. Snaží se jak církve a náboženské společnosti, tak KDU-ČSL zahnat do kouta. Je to trochu nepochopitelné – církve pro něho jako pro politika sice moc neznamenají, ale KDU-ČSL jako potenciálního koaličního partnera přece potřebuje. Nejspíš uvízl v paroubkovském třídním boji, z něhož se jeho strana po Paroubkově pádu už nedokázala vymanit. V každé populistické kampani je významný trumf to, že někdo má dostat "moc" peněz, a zvlášť tenkrát, když ten někdo je v menšině a ještě k tomu se obírá něčím, co většina považuje za pitomost. Populistická kampaň je ale zároveň činnost, jíž se člověk uvazuje čertu – dá se v ní jen těžko přestat a ustoupit na mírnější pozice, protože političtí konkurenti (v tomto případě např. Zeman, Hašek, Babiš) mu za to hned vzápětí vrazí kudlu do zad. O tom tu ale psát nechci.

Pozoruhodné mi připadají spíš argumenty, jimiž se pan Sobotka snaží působit na církve i na veřejnost. "Pokud bych zmínil filosofii(!), kterou prosazuje současný papež, který je v čele katolické církve, která má získat největší podíl na náhradách, tak přece je to papež František, který hovoří o tom, že by měla žít v chudobě a starat se o potřebné."

Přiznávám, že jsem ve věci restitucí jako věřící křesťan podjatý. Zároveň pro mne papež nepředstavuje žádnou neotřesitelnou autoritu, patřím k jiné denominaci. A konečně nevím, na jaký jeho výrok se vlastně pan Sobotka odvolává. Zajímá mne teze "církev by měla žít v chudobě a starat se o potřebné" tak říkajíc an sich. Ani jedno totiž není pravda.

Václav Klaus kdysi ke všeobecnému pohoršení postavil církve na roveň svazu zahrádkářů. Je pozoruhodné, oč byl velkorysejší než pan Sobotka, opřený o papeže Františka. Na zahrádkářích totiž nikdo (ani stát, ani rozhecovaná veřejnost) nechce ani aby byli chudí, ani aby se starali o potřebné. Přesto jsou rovnoprávní s jinými spolky, např.v tom, že když jim někdo něco ukradne, měl by jim to vrátit.

Taky jsou církve znerovnoprávněny s jinými organizacemi, zabývajícími se charitou. Na těch niko nechce, aby zároveň ještě byly chudé. Předpokládá se, že mají nárok být právě tak bohaté (nebo chudé, chcete-li), aby mohly tohle své poslání plnit. Pan Sobotka zřejmě podlehl vyprávění Evangelií o tom, jak Ježíš nasytil zástupy pěti chleby a dvěma rybami, a předpokládá, že jeho následovníci to umějí také.

A konečně: církve nejsou jen charitativní organizace. Jejich základním posláním je společné uctívání Boha. I to po technické a organizační stránce něco stojí. Proto je taky pochopitelné, že těm, kteří je chápou jako ryze charitativní organizace, připadají nedokonalé a málo efektivní. Dovoluji si však skromně upozornit, že těm ostatním do toho nic není, protože u nás nesou povoleny jen charitativní spolky. Pan Sobotka žádá od církví závazek, že finanční prostředky z restitucí použijí na veřejně prospěšné účely. Co je to veřejně prospěšný účel? Společné uctívání Boha podle většiny lidí určitě ne, mohlo by se to jistě odhlasovat v nové Poslanecké sněmovně, pokud někdy zasedne, ústavní většinou. Představte si, že by vám zaměstnavatel řekl: dobře, přidám vám (přesněji řečeno, vrátím vám, co vám můj předchůdce uzmul), ale smíte to utratit jen podle mých představ.

Když zvážím argumentaci pana Sobotky, jsem v pokušení žádat, aby pan Sobotka byl chudý (bohatý) aspoň tak jako já, nebo ještě o maličký fous méně. Ujišťuji ho, že se tak dá docela dobře vyžít, i když by při tom dost tratil. Neudělám to ovšem, protože na rozdíl od pana Sobotky vím, že jednak mi do toho, jak je pan Sobotka bohatý nebo chudý, nic není, a jednak by mi zchudnutí pana Sobotky nijak nepomohlo.

24. listopadu 2013