Někdy na počátku tohoto roku vyšel v Respektu redakční článek s výmluvným názvem „Konec všemocného Zemana“. Byl namířen proti různým panikářům a šiřitelům poplašných zpráv a konstatoval se v něm „návrat rovnováhy sil do české politiky“. Jak vypadá ta rovnováha dnes, na počátku babího léta téhož roku?

Prezident Zeman byl po potupném neúspěchu jeho nemotorného pokusu o puč v ČSSD na dně: jeho popularita se pohybovala v blízkosti 40 %. Projevil však výdrž a chladnou hlavu a podařilo se mu svou politickou situaci konsolidovat. Skousl Sobotkovu vládu, trpělivě čekal a teď sklízí první plody.

Je podobně jako Fico na Slovensku a Orbán v Maďarsku tvrdým kritikem hospodářských sankcí EU proti Rusku. České veřejnosti takový postoj přinejmenším nevadí a Zemanovi navíc získává významné spojence v podnikatelských kruzích a v odborech. Rýsuje se vznik jakési nové, recyklované tripartity, která by se mohla stát základním pilířem našich Nových pořádků: recyklovaná postkomunistická podnikatelská lobby (patří sem i Andrej Babiš, nezapomínejme), recyklované postkomunistické odbory a prezident jako hlava exekutivy. Miloš Zeman sice nikdy nešetří radikálními řečmi, bojoval by s kdekým, s teroristy, Palestinci, Íránem i Rusy, bohužel jenom ústy a v situacích, o nichž předem ví, že nenastanou. Ve skutečnosti je těžké nespekulovat o tom, že jeho politické zrození z vlastního popela po roce 1992 a v podstatě proruská politika, jakou provozuje taktéž od té doby, spolu nějak souvisejí. A tedy i spekulovat o tom, nakolik je vlastně recyklovaný i náš prezident, hlava virtuální tripartity.

Prezident boduje u veřejnosti i ve věci Zákona o státní službě. Populistické řeči o líných politicích, kteří si budou za naše peníze jako náměstkové na ministerstvech jen česat pěšinky, padají na úrodnou půdu zkypřenou Velkou protikorupční revolucí. Prezident šikovně využívá toho, že dohodnutý kompromis mezi koalicí a opozicí je polovičatost, která problém zákona vůbec neřeší. Demokratická opozice se mu snaží vlichotit a jeho výhradám servilně přikyvuje.

Svým nepřátelům v ČSSD, Sobotkovi a Zaorálkovi, uštědřuje nenápadně jeden dolchstoss za druhým. V poslední době zaměřil svou pozornost na ČNB (zjevně by si chtěl nanominovat vlastního guvernéra, jako si před časem nanominoval vlastní vládu, ústava mu to za určitých okolností umožňuje). A naznačuje, že dva tři slabé kusy ve vládě by bylo možné vystřídat (koho a kým je tak jasné, že to ani nemusel říkat). Se Zemanem už zase musí všichni účastníci politické hry vážně počítat.

Jedničkou na scéně je ovšem nepochybně Andrej Babiš. Obsadil velevýznamná ministerstva financí a spravedlnosti, preference jeho strany sílí,v nadcházejících dvojích volbách se to nepochybně nějak projeví. Do rukou mu hraje i hospodářské uklidnění v Evropě. Problém s ním má především premiér Sobotka, jehož by rád sám vystřídal, a pokud mu Zeman a protisobotkovská opozice v ČSSD pomůže, nemělo by to být až tak těžké (koalici lze při té příležitosti více či méně přestavět). Zeman má tedy do budoucna své jisté, i když i v tomto tandemu tahá za kratší konec: má šanci se v budoucnu stát Babišovým Hindenburgem.

Zato ČSSD je obr na hliněných nohou. Vnitrostranická opozice, po loňských volbách do PS skoro zničená, se zatím drží stranou a čeká na příležitost. O tom, že Sobotka nemá situaci zcela pevně v rukou, svědčí jakési podivné výkyvy v jeho postojích k ukrajinskému problému (nedokáže udržet jednotnou politickou linii a své názory, jak se zdá, si troufne vyslovit jen na stránkách zahraničních časopisů). Je hnán do kompromisů, které je snadné vysvětlovat jako porážky, a jeho oponenti ve straně to s chutí využívají. Klasický příklad je kompromis kolem Zákona o státní službě: pokus o vybudování nezávislé vysoké byrokracie, která bude bránit stát proti jeho úhlavním nepřátelům, politickým stranám, jež na něm parazitují, nevyhovoval nakonec nikomu jinému než revolučním iniciativám, které s ním púvodně přišly, a Sobotka musel ustoupit ne snad slabé a bezvýznamné demokratické opozici, ale Andreji Babišovi, který ho v rozhodující chvíli nechal na holičkách). Díky Sobotkovi a jeho spolupracovníkům je ovšem ČSSD aspoň napůl dědicem starého, tj. polistopadového, v podstatě demokratického režimu: politická strana ani o mnoho lepší, ani o mnoho horší než TOP 09 a ODS. Protivné křídlo v ČSSD je ovšem všeho schopné a dokázalo by vegetovat v pragmatickém spojenectví jak s Babišem, tak s Okamurou a komunisty. Přitom vnitřní opozice se vlastně nemůže nedočkat své chvíle: strana nese hlavní odpovědnost za vládnutí a musí při tom soupeřit se supersilným koaličním partnerem. Ze všech těchto důvodů je i ČSSD, stejně jako ODS a TOP 09, obětí velké protikorupční revoluce, kterou ovšem na rozdíl od nich sama vyvolala a živila.

Posthavlovští revolucionáři z různých protikorupčních iniciativ (Vraťte nám stát, Rekonstrukce státu ad.) sehráli nakonec roli „užitečných idiotů“. Jejich pokus o účelové spojenectví s Babišem selhává na každém kroku – viz smutný konec JUDr. Marvanové a Sabiny Slonkové. Také jakobínský protikorupční teror je v chodu jen tam, kde to vyhovuje Andreji Babišovi (účtování s prohnilým polistopadovým režimem). Běda, kdyby ho někdo chtěl dnes nebo zítra uplatňovat proti jeho zájmům!

To, co vzniklo, je „rovnováha sil“ zvláštního druhu. Nějak moc se podobá rozkladu. A hlavně, nějaký společný zájem, který by pojil účastníky této podivné hry, chybí ještě víc, než chyběl během politického třídního boje uplynulých let. Je těžké, aby nějaký věrohodný společný zájem formulovali tak pragmatičtí (nezdvořák by řekl cyničtí) politici, jako je třeba Miloš Zeman nebo Andrej Babiš.

To vše se odehrává na rozvalinách, které po sobě zanechala horká fáze protikorupční revoluce, a zároveň v situaci, kdy je východní a střední Evropa konfrontována s cílevědomým ruským úsilím o revizi výsledků studené války. Česká republika se s Maďarskem a Slovenskem řadí do fronty malých postkomunistických zemí, které se nedokážou solidarizovat ani s tím velmi umírněným způsobem, jímž EU a USA zatím ruské expanzi čelí. A leží už zase na ruském talíři jako dobře naklepaný řízek.

25. srpna 2014