15.10.2019 | Svátek má Tereza


UDÁLOSTI: Kolaborace

25.1.2017

Erik Tabery „rozšlapává problém“

Článek Erika Taberyho Babiš, psychologie spiknutí a mnichovanství (Respekt.cz 19. 1. t.r.) byl pro mne hezkým povzbuzením. Nepřipadám si teď se svými názory až tak osamělý. To, že se pan Tabery musí s kritikou „kapitulantství, kolaborantství, mnichovanství“ (zrovna já jsem o mnichovanství nemluvil) vyrovnávat, svědčí o tom, že těch, kteří jeho první text na toto téma (Éra Andreje Babiše se blíží, Respekt.cz, 14. 1. t.r.) považují za pobuřující, je tolik, že pan Tabery musí problém takříkajíc rozšlapávat. A to je dobře: rozšlapáváním ještě víc vynikne povaha toho, co se rozšlapává.

Pan Tabery se taky pozastavuje nad „vypjatostí na zdejší politické scéně“. Ta ovšem není způsobena jen psychickými zvláštnostmi účastníků sporu, ale jeho povahou: jde skutečně o velmi mnoho. O to, zda o nás obstojí demokracie ve střetnutí s autokracií, oligarchií a buranokracií.

Co jest Babiš

Hlavní problém je osoba nejvýznamnějšího účastníka konfliktu, Andreje Babiše. Nejde o člověka Andreje Babiše (já ho osobně vůbec neznám, třeba je to milý člověk), ale o politický fenomén Andrej Babiš. Erik Tabery o tom píše: „Jako podnikatel se dostal do pozice, kdy si i v byznysu mohl dovolit téměř cokoli. Svou pozornost tedy obrátil k politice a správě země, protože tam viděl novou motivaci pro svou činnost. Ten vstup byl myšlen skutečně pozitivně. Chtěl ukázat, že umí z Česka udělat lepší zemi... Svému novému projektu se oddal zcela a jeho nasazení nemalá část veřejnosti obdivuje a věří mu. Proto je úspěšný a popularita mu roste.“

Je pozoruhodné, že když vypustíme první větu, sedla by definice pana Taberyho i na Adolfa Hitlera. Tím nechci srovnávat pana Babiše s Hitlerem, jenom upozornit na zvláštní povahu Taberyho vymezení. Dá se to říci o leckom a neznamená to samo o sobě ještě nic pozitivního. Myslí to upřímně a lidé mu uvěřili. Zbývá dodat jen jednu podstatnou věc: pan Babiš se chce zároveň země, státu (tj. nás všech) zmocnit a přivlastnit si ho. Je to predátor, kořistník – a zároveň to myslí upřímně. A nepřišel se nás jenom zmocnit, má počestné úmysly: přišel nás taky zachránit a vykoupit: „Babiš to zařídí“. Taky si nepřišel „jenom“ nakrást (nechci se zabývat otázkou, zda by ho moc trápilo, kdyby se mu i to tu a tam povedlo).

Podle pana Taberyho není dobré z Babiše dělat nereálné monstrum. Neříká sice, kdo, kde a jak to dělá (to je ostatně pro polemické způsoby pana Taberyho příznačné), ale jistě: v tom má pravdu. Jenomže sám se pokouší pana Babiše vylíčit jako výjimečný případ: „Lidí, kteří si přišli do politiky hlavně nakrást, jsme tu měli hodně... Lidí toužících po co největší moci, kterou nekomplikují novináři, nevládní organizace, opozice... jsme tu zas až tak mnoho neměli.“ K tomu je třeba říci, za prvé, že každý politik občas aspoň v koutku duše touží po tom, aby mu situaci nekomplikovali novináři, nevládní organizace, opozice a všechny otravné zvyklosti parlamentní demokracie. Je to lidské. Potýkali se s tím v rostoucí míře např. všichni tři čeští prezidenti. Jde o to, jak s tím dokáže bojovat a zda vůbec ví, že se s tím bojovat má a musí. A za druhé: dějiny demokracie se hemží tisíci těch, co toužili po co největší moci, kterou nekomplikují novináři, nevládní organizace, opozice atd., a dokázali bohužel svou touhu v dost velké míře uskutečnit. I to je lidské, obvyklé (jakápak nereálná monstra!), ale je tomu třeba čelit. Andrej Babiš není u nás v této ani u nás ani první, ani poslední: je velmi úspěšný - a to ještě není na samém vrcholu.

Kolaborace

Druhá, podstatná část článku se týká problému možné spolupráce pravicových demokratických stran s Babišovým hnutím ANO. Podotýkám, že panu Taberymu nešlo o to „s Babišem jednat“ an sich, ale jednat s ním o vládní spolupráci (jak z dalšího plyne, v situaci výrazně slabšího partnera).

Pan Tabery podává nejprve něco jako realistický popis situace: „pravicová opozice v průzkumech veřejného mínění neposiluje, či dokonce slábne“. ANO naopak roste a nyní se zdá, že na podzim bude pověřeno sestavením vlády. Prezident Zeman totiž udělá vše, aby se Babiš stal premiérem, a to, jak je jeho zvykem, i za použití nedemokratických prostředků. Přitom platí, že „základní motivací politiků je logicky vládnout, být u toho“. To je předpověď politického počasí. Pan Tabery si vůbec si neklade otázku, co se dá dělat proti tomu, aby nejen pravicová opozice - nejde jen o ni, jde i o levicovou demokratickou ČSSD, která je na nejlepší cestě do klubu politických trpaslíků, s Babišem se sice spustila, ale teď je jeho hlavním ne snad protivníkem, ale terčem –, aby všechny demokratické strany neslábly, ale sílily, aby dokázaly svému hlavnímu soupeři čelit (nemluvím o žádné předvolební koalici), a aby naopak Babiš nesílil, ale slábl. Pokud pan Tabery namítne, že to by byl aktivismus, musím říci, že to, co on zatím předvedl, je taky aktivismus, ale protektorátního typu: totiž výzva: volby nejspíš prohrajete, tak pak koukejte „kolaborovat“.

Do jaké míry jsou politici kurvy

A konečně poslední teze: základní motivací politiků je vládnout, být u toho. To je pravda do té míry, že politická strana usiluje o to, dostat se k vládě. Otázka je, zda o to usiluje (a má usilovat) za každou cenu. To u nás jednak není pravda: u nás si zatím nikdo netroufl jít do koalice s komunisty nebo vládnout s jejich podporou: např. Vladimír Špidla i Stanislav Gross tak mohli učinit bez problémů. A pokud jde o další příklady vládychtivosti politiků, chtělo by to trošku bližší rozbor:

Opoziční smlouva: na základě výsledku voleb v roce 1998 předpokládali Havel a jeho relativně slabí spojenci (US a KDU-ČSL), že budou moci využít situace, kdy obě nejsilnější strany, pokud jde o možnou spolupráci, jsou naprosto nekompatibilní, a chtěli toho využít. Zeman a Klaus udělali to, co by udělal na jejich místě každý: domluvili se proti nim. Problém nebyl v tom, že se domluvili, ale jak se domluvili: ODS rezignovala na nezadatelné právo každé opozice dát vládě nedůvěru a obě se shodly na podloudné úpravě volebního zákona do PS, který znamenal faktické přepsání ústavy. Opoziční smlouva vzala do čtyř let za své a US se velmi vyplatilo, že nepřipustila nesmyslnou koalici se Zemanem a počkala si na podstatně smysluplnější koalici s Vladimírem Špidlou.

„Nečekaný obrat Miroslava Kalouska“, tj. pokus o koalici s Paroubkovou ČSSD, která by byla závislá na komunistické podpoře: KDU-ČSL byla tehdy zaskočena svým silnějším dlouhodobým politickým partnerem, ODS. Ta po volbách začala jednat o koalici s Paroubkovou ČSSD (nemyslím si, že by Paroubek byl výrazně menší nebezpečí než KSČM). Kalousek reagoval na zoufalou situaci (to ho jistě neomlouvá, jen je to významná okolnost). KDU-ČSL ovšem toto řešení nepřipustila.

Topolánkova vláda odkázaná na podporu dvou odpadlíků z ČSSD: přispělo to k její vratkosti a nakonec i k pádu. Je to ale něco jiného, než když nějaká malá strana jde jako kolektivní odpadlík do koalice s obrem, v níž bude v pozici srovnatelné s Pohankou a Melčákem.

Podstatné tedy je, že ani jedno z těchto selhání (že to byla selhání, o tom není pochyb) se nedá srovnat s tím, kdyby některá z demokratických stran (zdůrazňuji, že sem počítám i ČSSD) šla po volbách do koalice s Babišem jako s dominantním vládním partnerem. Pan Tabery říká, že opoziční smlouva byla „šílené spojenectví“. Jak to, že mu naproti tomu nepřipadá jako šílené spojenectví přímo koaliční smlouva s Babišem jako se silnějším partnerem? To je přece něco jiného i než současná vládní koalice!

Takže: politici mají dejme tomu sklon vládnout (a občas ho nedokážou ovládnout ani tehdy, kdy by ho z důvodů nejen morálních, ale taky dejme tomu pragmatických ovládnout měli). Jejich problematickými kroky se vymezuje „prostor možného“, kterého se pak leckdo, např. pan Tabery, může dovolávat. Neprávem, ovšem. Nejde o to, že se tak děje, ale o to, zda to tak má být, zda je to politicky správné a morálně přípustné.

Cynismus není realismus

Pan Tabery dále píše: „Pakliže budou pravicové vlády odmítat jakékoli jednání s Andrejem Babišem (opakuji, nejde o jakékoli jednání, ale o jednání ohledně vládní koalice - bd), nemusí to vést k tomu, že tu nebude vláda Andreje Babiše.“ Jistěže nemusí! (Znovu nechápu, proč pan Tabery nemluví o demokratických stranách včetně ČSSD; taky nezmínil nebezpečí, že pan Babiš uzavře koalici s komunisty, i s tím se musí počítat, a panu Taberymu by ten argument přece hrál do karet.) Ale není přece nutné být „tvrdým partnerem“ (z povahy věci nejspíš slaboučkým). Je možné taky být tvrdou a silnou demokratickou opozicí.

Dále pan Tabery cituje Václava Klause ml.: „Pokud chce být někdo totálně ve všem zásadovým, je lepší, aby byl novinář, aktivista nebo pachatel dobra. Smyslem politiky je věci ovlivňovat.“ V tomto bonmotu je jedna podstatná chyba: smyslem politiky je věci ovlivňovat k lepšímu. A podotýkám, že o tom, co je lepší, nerozhoduje lid, veřejnost. Jen jako křesťan a demokrat věřím, že lid, veřejnost je schopna nazřít, co to „k lepšímu“ znamená. A bude to umět jen tehdy, když se o to ti, kteří to lepší prosazují, budou upřímně a vytrvale snažit. Bez toho jednoho slovíčka navíc je citát projevem mimořádně odporného cynismu. A navíc, nálepka „aktivista“ a „pachatel dobra“ se dá přišít každému, kdo se o něco snaží a není prase. Upřímně řečeno, jediná dobrá zpráva podle mne je, že se pan Tabery k pojetí pana Klause ml. zatím ještě stydí výslovně přihlásit. Špatná zpráva je, že k tomu nejspíš má jakési nutkání.

Příkaz „spolupracovat“ (tedy otevřeně a natvrdo „kolaborovat“) pan Tabery opírá o docela pokroucený výklad našich novodobých dějin. „Nebylo náhodou chybou,“ ptá se, „že demokratické strany odešly z vlády Klementa Gottwalda roce 1948?“ Upřímně řečeno, nebyla to ani chyba, ani správný krok, bylo to v té chvíli už vlastně fuk. Kdyby ve vládě zůstaly, daly by najevo, že jsou Gottwaldovi dobré jako hadr, který si nechá všechno líbit. Tím, že odešly, už na neblahém vývoji politické situace vůbec nic nezměnily. Chyba se stala předtím, tenkrát, když souhlasily s nemravnou koncepcí Národní fronty, povinné koalice, v níž museli být všichni, kdo chtěli politicky veřejně působit, se zákazem jakékoli opozice včetně největší předválečné české strany, s rezignací na základní myšlenky občanských a lidských práv, na nichž stojí evropská civilizace (brutální teror vůči německému a maďarskému obyvatelstvu ČSR) a s neslýchaným omezením práva vlastnit a podnikat (tzv. znárodnění). Jednoduše řečeno, chyba nebyla, že nezůstaly s komunisty v roce 1948 v koalici, ale že do té koalice vůbec lezly. A znovu cituji: „Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl!“ To je zásada nejen vznešeně mravná, ale zároveň i praktická. Když člověk zradí sebe sama, nekouká z toho nic dobrého ani užitečného: ani pro něho, ani pro ty ostatní.

Ke kapitulantství patří katastrofismus

Zbývá poslední otázka: proč pan Tabery tak úporně trvá zrovna na tom, aby se Babiš mohl po podzimních volbách opřít právě o „pravici“, tj. o ODS a TOP 09? Líčí sugestivně, co se zrovna děje a co nám hrozí: vláda vedená Andrejem Babišem, složená z jeho spojenců v různých stranách a z přátel Miloše Zemana. A jeho výzva zní: „Cokoli, co povede k oslabení pozice muže, který směřuje k tomu, že bude mít největší kontrolu moci od roku 1989, je dobré.“ Jednak to není pravda: nikdy, v žádné situaci, není dobré cokoli. A zároveň, to, co on navrhuje, znamená, že noví (a pravděpodobně dost slabí) koaliční partneři dají Babišovi podobnou legitimaci k výkonu moci, jakou nekomunistické strany daly Gottwaldovi v roce 1945. Pan Tabery nemůže nevědět, že Babišovi k tomu pomáhá. Stejně jako to nemohou vědět další, kteří se v tom či onom shodli s Babišovými plány, Ivan Gabal, Martin Fendrych a státní zástupci z Olomouce v tažení proti policii, Martin Fendrych v podpoře procesů problematizujících právní stát, Hana Marvanová a Ivan Gabal v pokusu o faktické ochromení veřejnoprávních médií novelou mediálních zákonů, a další. Všichni tihle lidé táhnou s Andrejem Babišem za jeden provaz. Proč to dělají a zda s ním jsou nebo nejsou domluveni, mne vůbec nezajímá: vyjde to totiž nastejno.

A na závěr

Pan Tabery nakonec píše trochu pateticky: „Odmítám se vydat směrem, kde se bude po novinářích chtít, aby pouze psali: „Je to gauner!“ A už věta „Je to svého druhu gauner“ bude vnímána jako národní zrada, poněvadž jsou tam dvě slova navíc a chybí vykřičník.“ Proč ta hysterie, za hysterií se vždycky schovává špatné svědomí. Andrej Babiš je velké nebezpečí pro českou demokracii. Je třeba věcně popsat, jaké a proč se s ním za žádných okolností nelze paktovat. A to bez „gaunerů“, ať už s vykřičníkem, nebo bez něj.

21. ledna 2017; psáno pro Fórum 24

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.