Jiří Paroubek se kdysi v minulosti pořádně rozčílil, když v diváckém hlasování při Sedmičce na Nově prohrál o několik procent se svým úhlavním nepřítelem, předsedou ODS Mirkem Topolánkem. Obvinil televizi, že hlasování zmanipulovala, a chvíli to vypadalo na znárodnění. Od té doby se ovšem poučil a stal se realistou. Svědčí o tom víkendový kartáč na stranické konferenci v Teplicích. Paroubek obvinil aparát strany a jmenovitě zejména místopředsedu pro řízení (čeho? pro řízení hlasování v televizních diskusích?) Martina Starce, že zanedbali přípravu. Pan Starec totiž zadal připravené sociálnědemokratické klace špatné telefonní číslo pro odesílání hlasovacích esemesek. Výsledek byl podobný, jako kdyby předseda volební komise v nějakém okrsku postavil omylem na místo hlasovací urny odpadkový koš. Paroubek pak hlasování slavně prohrál s potupným odstupem dvaceti procent za vítězem, primátorem Ústí nad Labem Gandalovičem.

Debatu jsem shodou okolnosti viděl a musím přiznat, že Paroubkovo rozhořčení do jisté míry chápu. Ač jsem fandil svému exkolegovi z federálního shromáždění Gandalovičovi, nejsem natolik zaujatý, abych neviděl, že výsledek hlasování neodpovídá Paroubkovu výkonu – poučil se z minulých chyb a byl tomuto svému oponentu přinejmenším vyrovnaným soupeřem (už jsem o tom v Událostech psal).

Pro Paroubka je navíc citlivá porážka ve volebním obvodě, kde vystupuje jako regionální i celostátní lídr strany, dalším prekérním neúspěchem. Jeho věštecké schopnosti (ČSSD v březnu předstihne v preferencích ODS) zatím selhaly. Obě strany stagnují a rozdíl zůstává. Navíc ve Straně zelených, která se vehementně tlačí do poslaneckých lavic, vyrostlo jakési nebezpečí pro jeho plán menšinové vlády ČSSD podporované ze zákulisí komunisty. A s tím plánem, jak se zdá, Paroubek stojí a padá. Není ale dojem, který si diváci z diskuse odnesou, důležitější, než nějaké pofidérní hlasování? Vždyť každý trochu uvažující člověk si o něm myslí své.

Pozoruhodné přitom je, že Paroubek mu přitom dává bez rozpaků za pravdu. Byli jsme připraveni hlasování zfixlovat, ale zpackali jsme to. Je to svým způsobem bezelstné: člověk by předpokládal že premiér pana Starce zpucuje v nějakém stinném zákoutí Lidového domu a ne před mikrofony na konferenci strany. Jenže si zjevně myslí, že na diskrétnosti tu zase až tak nezáleží. Mrazí mne, když si představím, že by mohl mít pravdu.

Kartáč, jehož se nešťastnému „místopředsedovi pro řízení“ dostalo, nebyl zas až úplně smrtící („Jsem přesvědčen, že Martin Starec je zkušený člen strany a nápravu okamžitě zajistí“). Je to technika, jíž sjížděl důstojník někdejší ČSLA nedbalé ucho za to, že odfláklo úklid latrín v rajónu roty. Obávám se, že něco podobného se mohlo odehrávat i v RaJ. Aplikace této techniky šestnáct let po převratu není dobré vysvědčení pro ty, kdo s ní přicházejí, ani pro ty, kdo ji tolerují nebo přehlížejí.

Základní otázka, kterou premiér svým vystoupením postavil, zní: jaký má vůbec takové hlasování smysl? Svědčí spíš o schopnosti stranických sekretariátů zorganizovat klaku, než o názoru veřejnosti na to, co v debatě politici předvedli.

Doporučoval bych proto (abych si přihřál vlastní polívčičku) dát dohromady jakousi porotu – deset až dvanáct komentátorů a politologů, kteří ohodnotí jednotlivá vystoupení podobně jako rozhodčí při krasobruslení nebo gymnastice. Stranickým sekretariátům se odlehčí: nebudou muset před každou další debatou shánět voliče a sympatizanty s fungujícím mobilem, případně nakupovat do zásoby simkarty. Postačí jen zkorumpovat několik přísedících (a v některých případech ani to nebude nutné, protože už zkorumpováni jsou). Bude to organizačně nenáročné a přijde to levněji.

26. března 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.