UDÁLOSTI: Je třeba se rozhodnout
Po listopadu vznikl ve veřejnosti jakýsi konsensus: příslušnost k atlantickému společenství (k tomu, čemu se předtím říkalo „Západ“) nám zajistí bezpečnost, naše společnost se bude spravovat zásadami a technikami liberální demokracie, jak se v této oblasti postupně vyvinuly od osvícenství. Představy veřejnosti o obojím byly mlhavé, lidé žili, aniž by o tom věděli, leckdy v zajetí minulého režimu, a část jich tuhle novou koncepci přijímala jen, jak se dnes říká, se skřípěním zubů. Problém byl už v představách o tom, jak politika vlastně vypadá. U nás se v pravém smyslu slova neprovozovala čtyřicet let. Spousta lidí si pod tím pojmem představovala směs vznešeného žvanění a co nejrychlejšího rozhodování – dlouhé tahanice o detaily, podstata politiky, byly lidu podezřelé až odporné.
Odtud se dodnes odvíjí spousta iluzí. Například: to hlavní, co dnešní společnost ohrožuje, je korupce. Boj proti korupci byl přitom klíčovou frází všech nedemokratických politických hnutí: zpuchřelou buržoazní demokracii je třeba rázně očistit od zkorumpovaných elementů! Hlavní náš problém je přitom ohrožení svobody, vnitřní a vnější bezpečnosti naší země. Nezakryté snahy omezovat svobodu slova, „politika mnoha azimutů“. Nechci bagatelizovat korupci, je třeba s ní bojovat, demokracie je nekonečný boj s korupcí. Ale tyto věci jsou o hodně důležitější.
Další iluze: politiky vlastně ani není zapotřebí („dovedl bych to taky, a lépe“), politici („oni“) jsou neužiteční trubci parazitující na společnosti. Sen o uspořádání, kde se bude společnost spravovat bez politiky, je příznačný pro různé projekty ráje na zemi. Výsledkem je zase politika, jenže zrůdná. V důsledku tohoto pohrdání politikou jsou největší české politické strany stranami bez členstva, politické kluby zorganizované za účelem kariérního vzestupu. Členstvo přitom znamená mimo jiné kontrolu. U nás se členové nabírají za guláš v době, kdy je třeba vybírat delegáty pro konference a sjezdy. Politika v devatenáctém a dvacátém století znamenala taky a především „drobnou politickou práci“, o níž mluvíval Masaryk. Dnes se lidé politiky štítí a na drobnou práci jsou líní.
Další iluze: zachrání nás noví lidé, nové strany. Lidé, kteří politikou opovrhují, čekají, že bez jejich přičinění přijde nějaký spasitel (osvoboditel, obnovitel). V historii byly takové chvíle vypjatého očekávání: zpravidla přišel v lepším případě hochštapler, v horším politický zločinec, někdy kombinace obojího. Žádný spasitel nepřijde, spasit se musíme sami.
Ruku v ruce s očekáváním nového jde pohrdání velkými zaběhnutými stranami. Jedna je za 18, druhá bez dvou za dvacet. Vydává se to za objektivitu, ve skutečnosti jde často o skryté stranění. Přitom není důvod dívat se na věci z odstupu. Jsme v nich až po uši, účastníme se zápasu a stranit není hanba, nýbrž nutnost. A rozhodnout se není těžké. Říkám otevřeně, že Topolánek, přes všechny své strašlivé eskapády, je podle mého názoru lepší než Paroubek a lepší než Klaus. A proč?
Je tu totiž poslední, nejstrašnější iluze: o nic nejde, nic nám nehrozí. Je pravda, že na rozdíl od let 1938 a 1945-8 rozhodujeme o sobě svobodně a sami. Budoucnost je v našich rukou. Je však taky pravda, že patříme do zapadlého regionu, někdejšího předpolí bolševického Ruska. Rusko sice už není bolševické, ale zájem o obnovení svého vlivu má (je to konec konců přirozené). Naše země byla v roce 1945 jeho nejcennější kořistí. Rusové zároveň dobře vědí o prohnilosti české společnosti a notorické neschopnosti se účinně bránit. Jistě, Rusko je jiné než SSSR. Ale je tu volba: buď ono, nebo někdejší polistopadová představa: atlantická orientace a liberální demokracie. Není možné snažit se po benešovsku o jakousi syntézu, víme, jak to dopadlo. Je třeba si vybrat.
LN, 15. 2. 2010
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
