Václav Havel se svěřil, a to hned bezmála tisícihlavému Evropskému parlamentu, se svým náhledem na osobu pana Fülleho, budoucího českého eurokomisaře. Pan Fülle má dva problémy: vystudoval na moskevské MGIMO a vstoupil někdy na počátku osmdesátých let do KSČ (dnes na to není hrdý, ještě aby byl!). Havel mu poskytl rozhřešení: "V Československu prošlo komunistickou stranou sedm milionů lidí". To by chtělo aritmeticky upřesnit: z kolika milionů? Obávám se, že to nejde. Je to matematická patafyzika. "Také členství v KSČ nemůže být vnímáno jako nějaký zločin."

O zločinu nepadlo ani slovo, jen o tom, je li to náležitou kvalifikací pro funkci eurokomisaře. "Studoval-li kdysi na sovětské diplomatické škole, pak to bylo asi proto, že jinde studovat diplomacii nešlo."

K tomu je třeba podotknout za prvé, že kdyby pan Fülle tenkrát nestudoval diplomacii, podobně jako spousta jiných, kteří si tu chuť buď museli nechat zajít nebo nechali zajít, patrně by z toho nebyl umřel. A za druhé, problém "sovětské" (což je eufemismus za "ruské") diplomacie je v tom, že se od pradávna nepozorovatelně mísí se špionáží. Ti, co u nás chtěli studovat špionáž, na tom byli stejně jako ti, co chtěli studovat diplomacii: šlo to jen na MGIMO.

Jak se dá poznat, že ten, kdo tam studoval diplomacii, tam nestudoval zároveň taky špionáž? Těžko. (Podotýkám, že panu Füllemu v této věci plně důvěřuji.) A konečně, když už chceme tak moc odpouštět (což je hezké, máme tak v případě svých bližních, jak známo, činit sedmdesátkrát sedmkrát), je třeba odpouštět i Němcům prosté členství v NSDAP (je to o to lehčí, že těch, co to ještě stihli, žije už jen minimum). Když vezmeme v úvahu případ Fülle, řekl bych, že jsme jim to dokonce tak nějak dlužni.

2. Václav Klaus výjimečně střízlivý

Nejde přirozeně o střízlivost "alkoholickou", ale tak říkajíc oslavovací. Pan prezident neplánuje v souvislosti se 17.listopadem žádné "monstrózní akce", jako byla německá oslava pádu berlínské zdi.

"Naše tradice je jiná. Je civilnější, komornější a může být o to bezprostřednější." Václava Klause chápu. Sám sedmnáctý listopad pro něj mnoho neznamenal. Důležitější byl ten dvaadvacátý nebo třiadvacátý, kdy přišel se svým týmem nabídnout služby Václavu Havlovi do galerie u Řečických, a byl přijat s otevřenou náručí (náhodou jsem byl při tom). Ten by se měl oslavovat. Jen mne trochu mrzí, že výzva ke střízlivosti jaksi koliduje s nedávnými bombastickými oslavami 28. října, kdy se leskly šavle, zněly fanfáry, ve Vladislavském sále se předváděly historické standardy a operetní uniformy Hradní stráže a ocenění se dočkala hrdinka 17. listopadu 1989 Anděla Dvořáková.

Václav Klaus tedy zjevně není proti monstrózním akcím v zásadě, jen ten 17. listopad mu nějak nejde pod fousy.

Lidovky.cz, 12.11.2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.