Čeští europoslanci se při hlasování v Evropském parlamentu o asociační dohodě Ukrajiny s EU rozdělili. Pět z 21 hlasovalo proti, většinou s argumentem „smlouva možná ano, ale ne teď, ale později“ (až Putin Ukrajinu převálcuje, doplňuji já). Proti byli komunisté Konečná, Maštálka a Ransdorf, jak se dalo čekat, nestraník za ČSSD Keller (což se taky dalo čekat) a Petr Mach (Svobodní), což se taky dalo čekat. Ve skutečnosti dohoda o přidružení není ta úplně nejzásadnější věc v oboru „účinná pomoc Ukrajině“ (nechci ji přitom bagatelizovat) a rozděleni 16:5, řekl bych, neodpovídá rozdělení české veřejnosti v „ukrajinské“ záležitosti. Jak je ovšem česká společnost v této věci rozdělená, se neví, neexistují ani žádné pořádné průzkumy.

V poslanecké sněmovně se rozmáhají žádosti o omluvy. Za chvíli to tam bude vypadat tak, že nikdo nebude smět otevřít hubu. Bohužel k tomu přispívají i ti, co se profilují způsobem, jenž je neopatrný a zbytečný. Např. místopředseda TOP 09 Kalousek označil komunistického poslance Ondráčku za komunistického fízla (pan Ondráčka sloužil v roce 1989 u Pohotovostního pluku VB). Pan Kalousek se dostal do situace, kdy se omluvit dost dobře nemůže, ba nesmí. Pokud se omluví, udělá ještě víc škody, než kolik udělal svým výrokem. Nezávidím mu to. Změnil se režim, pánové, vezměte to na vědomí a počítejte s tím. Buďte prostí (nikoli sprostí) jako holubice a opatrní jako hadi. To snad zase až tolik nestojí. Za totáče taky nebylo možné označovat např. vyšetřovatele StB při výslechu za komunistické fízly (pan Ondráčka nebyl vyšetřovatelem StB) a člověk se bez toho dokázal obejít.

Andrej Babiš se vyjádřil v souvislosti se sexuální vraždou malého děvčátka v tom smyslu, že „jako otec by byl v tom případě pro zavedení trestu smrti“. V tak citlivém případě si šplhne u voličů a věc má navíc i pragmatickou stránku – trest smrti by se panu Babišovi mohl jednou v budoucnu hodit na politické oponenty. Praktický dopad zavedení trestu smrti, kromě toho, že se otevře zase příležitost, aby se u nás zase justičně vraždilo, je malý. Úchylové se kvůli tomu nebudou víc bát a zavražděné děvčátko neobživne.

Doněčtí „rebelové“ (jak hezké jméno! Na Doněcku mají energičtější rebely než u nás – kam se na ně hrabou Raninec, Schwippel, Šnajdr, Tluchoř, Fuksa ap.) obsadili prázdné sídlo generálního konzulátu v Doněcku, které čeští diplomaté už dávno vyklidili, a na čas zadrželi zpravodaje ČRo Pohanku, který tam jel osondovat situaci. Je zjevné, že na takové věci, jako je ochrana diplomatických prostor, si (pro)ruští ozbrojenci v Doněcku nehrajou. Jistě je taky nezajímá a nebude zajímat konvence o válečných zajatcích. Ostatně na Ukrajině nebudou přece nikdy bojovat žádní Rusové, jen „rebelové“. V Rusy se zase překabátí, až bude po všem. Tady se pořád mluví o tom, že islámští teroristé jsou daleko větší nebezpečí: ale pokud jde o dodržování nějakých mezinárodních konvencí, je rozdíl mezi oběma skupinasmi jen takříkajíc „kvantitativní“.

V Babišově MfD zveřejnil František Šulc rozsáhlý článek o „ohniscích moci“ v současném světě. Takovéhle paušalizování konkrétních mocenských konfliktů obyčejně znamená, že výsledek je v podstatě irelevantní. Ostatně – proč na přiložené mapce není postkomunistická oblast střední Evropy označena jako krajně nestabilní? Vždyť tomu tak je! Pokud Putin říká, že si hravě opatří v srdci EU spolehlivé spojence, je příliš skromný: už je dávno má: Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. Přitom jde o demokraticky zvolené politické reprezentace s nezpochybnitelnou veřejnou podporou. Je třeba proti nim v rámci ústavy a zákonů bojovat, samozřejmě. Ale toho, že jsme v menšině, bychom si měli být vědomi. Ostatně, člověk se nesmí bát být v menšině. Všechny kloudné projekty byly nejprve v menšině.

Kam šlápnu, vyskočí Agrofert, stěžoval si ve sněmovně poslanec Kalousek. Je to těžké, výsledkem velké protikorupční revoluce, jak se zhmotnil ve volbách do PS z loňského října, bylo, že jeden z polistopadových českých miliardářů (totiž ten, který si k tomu vytvořil dost mohutný politický background) obdržel funkci miliardářského generalissima a dostal do pachtu Českou republiku. Ta si zatím ještě zachovává určité rysy parlamentní demokracie. Ale o parlamentní demokracii, jak ukazují průzkumy veřejného mínění, tady už dávno nikdo moc nestojí. A hlavně kdekdo – zejména různá posthavlovská uskupení, která nikdy nebyla schopná se pořádně zorganizovat – se vtírá do generalissimovy přízně s přesvědčením, že s jeho pomocí porazí své politické oponenty. Babiš je větší realista a počítá věcně s tím, že s pomocí takových mamlasů snáze upevní svou politickou moc. Nejsem a nebyl jsem nikdy velkým stoupencem Václava Havla, ale od Havla k Babišovi – to je tedy sešup.

Eurkokomisařka Jourová dala hned zkraje najevo koaličním partnerům své strany, kteří ji pomohli protlačit do funkce, aby nepočítali s tím, že jim za to poskytne v Bruselu ve svém novém úřadu nějaké významné posty pro jejich nominanty. Upřímně řečeno, bylo by to taky absurdní a neodpovídalo by to tomu, čemu má Evropská komise sloužit, nemá přece jít o soubor pašalíků pro politické reprezentace zemí, které příslušného komisaře navrhly. Paní Jourová se bude rozhodovat podle své hlavy, a vyvažovat mezi Evropskou unií a Agrofertem. Pražští koaliční partneři ostrouhají mrkvičku.

Miloš Zeman hovořil na setkání s veterány ze Svazu bojovníků. Jeho hlavní teze zní: v české společnosti se rozmáhá zbabělost. A citoval Churchilla: žijte nebezpečně. Je třeba ho vzít po všech stránkách vážně: jeden z hlavních objektů, na němž je třeba trénovat zakrnělou statečnost, je právě Miloš Zeman.

Další člověk, jemuž se Andrej Babiš opravdu nevyvedl, je politolog ČSSD Lukáš Jelínek. Ve čtvrtečním Právu se čtenářům svěřil, jakou kdysi pro něho politologicky vykonstruoval roli ve společnosti: Měl, podobně jako třeba jeho kolega Soros, kultivovat politiku zvenčí. Nezištně, bez otravné povinnosti sedět v parlamentu. Měl vytvářet sítě mezi stranami (tedy hlavně ČSSD, že), šlapat politikům (hlavně těm, co nejsou z ČSSD, že) na paty, sponzorovat projekty neziskovek na rekonstrukci státu (podtrhl pan Jelínek). Tedy čistě charitativní role, jakou miliardáři, zvlášť v postkomunistických společnostech, zpravidla plní. Jenže pan Babiš, ten kluk proradná, se zvrhl, vybral si aktivní politiku a, jak trefně říká pan Jelínek, těží tak vlastně z nerovných podmínek, aniž by nějaký úřad dozorující politicko-hospodářskou soutěž na něj mohl došlápnout. Zkrátka, přerostl ČSSD tak nějak přes hlavu. Pan Jelínek se ho už nějakou dobu pokouší, řečeno po husákovsku, „trpezlivo presdvedčovať“. Zatím se to moc nedaří. Při pohledu z bezmocného odstupu (což je moje pozice) je to sice chvílemi dost velká legrace, zároveň však taky velmi smutná.

Koordinátor amerických sankcí vůči Rusku, velvyslanec Daniel Fried, prohlásil, že pokud bude uspokojivě vyřešena situace na východní Ukrajině, mohly by být sankce zrušeny nebo zmírněny bez toho, že by Rusko předtím Ukrajině vrátilo Krym. Vůbec nechápu, proč se ústupky, navíc v tak zásadní věci (anexe ukrajinského území) mají ohlašovat předem, dříve než Rusko udělalo jakýkoli vstřícný krok. Když na nás budete hodní, můžete si ten Krym klidně nechat.

V Babišově MfD píší o možných ministerských rošádách. V jejich rámci by se měl ministr Stropnický přestěhovat do Washingtonu na uvolněný post velvyslance v USA, kde teď končí Petr Gandalovič. Jeho místo by zaujal generál Picek, kterého forcíruje Miloš Zeman. Je to dosti pravděpodobné už proto, že se pan Stropnický nejspíš touží zašít na nějaký lukrativní a relativně nenáročný post, kde nebude veřejnosti tolik na očích a nebude se muset dnes a denně ztrapňovat výroky typu, že tu nechceme vojáky NATO, protože máme špatné zkušenosti s Rusy. A generál Picek je dokonalý ministerský terminál, funkční v každém režimu.

V Babišových novinách zase rozvíjí Martin Shabu (jak exotické jméno!) vizi, jíž se prý už nějaký čas zabývají specialisté z Policejního prezídia: „Při setkání s českým prezidentem Milošem Zemanem se ... teroristé pokusí o odpálení nálože umístěné na dálkově ovládaném několikakilogramovém vrtulníčku či letadélku, které se vznáší nad Hradem.“ Připomíná to jinou vizi, která se šířila mezi dětmi v padesátých letech: Američané shodí na Prahu pumy naplněné plynem s pomerančovou vůní, všichni usneme a až se probudíme, bude po bolševismu. Škoda, tak jednoduché to s Milošem Zemanem určitě nebude.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.