K velmi závažné změně došlo ve věci služebního zákona. Vzhledem k tomu, že novou verzí není nadšena ani celá ČSSD ani ANO, zjevně ani prezident s vnitrostranickou opozicí ČSSD v zádech, o opozici ani nemluvě, a jakobínští radikálové (Dienstbier) podporovaní Sobotkou a „neziskovkami“ zůstali sami jako kůl v plotě, rozhodl se premiér Sobotka poté, co neuspěl na koaličním jednání, ustoupit a nabídnout opozičním klubům jednání o změnách v předloze. Jednání mají probíhat do pátku. Co z nich bude, je ve hvězdách, nicméně nelze popřít, že jde o krok správným směrem: politicky neutrální státní správa se dá zavést jedině na základě dohody mezi koalicí a opozicí. A dohoda mezi koalicí a opozicí je něco, co česká politika od samého počátku ČR moc neumí (opoziční smlouva byla jen pokus o dělbu moci mezi dvě nejsilnější strany, tedy politický kartel mezi potenciálními konkurenty). Pozoruhodné je, že se zřejmě zhroutil argument o tom, že zákon na nás vyžaduje EU jako podmínku pro další dotace. To může být pro sobotkovskou ČSSD osudové. Sobotkovým největším problémem jsou nejspíš jeho hlavní spojenci: Dienstbier a Zaorálek. Jistě, s někým se člověk spojit musí. K věci se ještě vrátím.

Britský The Independent přinesl zprávu o tajných jednáních mezi Putinem a Merkelovou, podle nichž by Západ měl uznat anexi Krymu a Ukrajina rezignovat na členství v NATO a přiznat „regionům“ určitou autonomii, Rusové by za to přestali podporovat své „separatisty“ a neblokovali by ekonomické dohody mezi Ukrajinou a EU. Hned po jejím zveřejnění to Německo dementovalo. Nicméně Michal Mocek v ruském koutku Práva z toho vyvozuje, že „ve stínu letecké tragédie se Němci samozřejmě museli stáhnout a vyjednávání popřít“. Připomíná mi to známou anekdotu o tom, jak v západní Evropě kopali a nalezli hluboko pod zemí dráty, z čehož vyvodili, že tam už před mnoha sty lety znali telegraf, kdežto v SSSR kopali a nenašli nic, z čehož vyvodili, že tam už před mnoha sty lety znali bezdrátovou telegrafii. Taky je hezké říkat sestřelení letadla teroristy „letecká tragédie“. A nejlepší je závěr pana Mocka: „Bude asi nutné vybrat si mezi lidsky pochopitelnými, ale politicky neproduktivními projevy rozhořčení a mezi kompromisy s Rusy.“ Tak to je dobré: Rusy zjednaní „separatisté“ sestřelili letadlo (patrně z indolence, ale hlava je kvůli tomu jistě nebolí), Rusové jim k tomu poskytli potřebné prostředky a výcvik (taky z indolence, ale to je neomlouvá) a to má být důvod dělat s nimi kompromisy. Hahaha.

Rovněž v Právu píše Josef Koukal na téma adopcí dětí: „Osobně vidím ostrou hranici mezi registrovaným partnerstvím homosexuálů, kde jsem byl vždy jednoznačně pro, a adopcemi dětí těmito páry, kde jsem proti... Má-li někdo vlastní dítě, nemělo by být v žádném případě důvodem pro jeho úřední odebrání to, že momentálně či trvale žije v homosexuálním vztahu. Je to jeho rodič. Na druhou stranu mi samotný fakt, že někdo žije v registrovaném svazku s příslušníkem stejného pohlaví, připadá jako stále ještě chatrný důvod pro vydání opuštěného dítěte do takové komunity (záměrně se vyhýbám posvátnému termínu rodina). Dítě není domácí mazlíček.“ Musím říci, že úplně přesně to je taky můj názor.

Plesu upírů se bude podobat předvolební rej na pražské pravici, přesněji řečeno v troskách, co zbyly po rekonstrukci pražské ODS. Jednotlivé zombies si zakládají vlastní strany: Jan Koukal stranu "Toryové" (pro Krista Pána!), Jiří Janeček „Občanskou konzervativní stranu“ (naštěstí o něco méně nápadité), Jan Kasl po pokusu o výlet do ANO hnutí „Demokraté Jana Kasla“ (podle vzoru SPOZ). Nejslavnější postava, exstarosta Prahy 5 Milan Jančík, zatím jen zvažuje blíže neurčitou nabídku. Za normálních okolností by odchod podobných lidí měl zvyšovat šance pražské ODS.

Protiruské sankce mohou naše firmy připravit o miliardy! Hlásá hrozivý titulek na první stránce Práva. Jistě, mohou: politika je boj, každé smysluplné politické úsilí něco stojí a každé je spojeno s nějakým rizikem. Je pozoruhodné, že ačkoli bývá vnitropolitické zpravodajství Práva poměrně objektivní a je ovlivněno nanejvýš politickou linií „levice“, zejména ČSSD, což je svým způsobem přirozené (tzv. pravicové listy dělaly něco podobného taky), v zahraničněpolitickém zpravodajství (zejména pokud jde o Ukrajinu a konflikt v Gaze) je v Právu cítit, nemohu si pomoci, i další faktor ve hře: totiž chlupatá pracka ruského medvěda. A je tam cítit vlastně od té doby, kdy list tak trochu zázračně přežil polistopadovou dobu – vlastně ne až tak zázračně, totéž se stalo na Slovensku, v Polsku i v Maďarsku. Jen se mi nezdálo, že by např. z Népszabadságu chlupatá ruská tlapa tak nápadně čouhala.