Poslední průzkum preferencí pro volby do PS, který pořídila agentura SANEP, jen znovu potvrdil to, co je zjevné už řadu měsíců: ODS má dlouhodobý problém, ztratila skoro polovinu elektorátu, a to ve prospěch TOP09. Přitom TOP09 vznikla formálně zcela mimo ODS a nikdo významný do ní z ODS nepřeběhl. Dojem triumfálního vedení ČSSD v preferencích je proto do jisté míry optický klam – proti preferencím ČSSD je třeba postavit sečtené preference ODS a TOP09. Pro ODS je tahle situace ovšem nepříjemná – signalizuje a zároveň prohlubuje vnitřní nestabilitu strany.

Problém ODS je zároveň problémem jejího někdejšího a nynějšího předsedy. Jedním z prvních Nečasových kroků po svržení Topolánka byl pokus o usmíření s Václavem Klausem. Klaus Nečasovu vstřícnost formálně opětoval, přitom ovšem využil každé příležitosti, aby ho oslabil – od koketování s Vítem Bártou až po nynější konflikt kolem festivalu homosexuálů v Praze. Nečas je Klausovým postojem zjevně zaskočen, nakonec se distancoval od rozhodnutí primátora Svobody poskytnout festivalu záštitu. Moc si tím ovšem nepomůže, jeho rozpor s Klausem je, jak se kdysi říkalo, „antagonistický“. Sedí totiž, stejně jako před ním Topolánek, na křesle, z něhož byl Klaus kdysi odstraněn a katapultován na Pražský hrad. Ještě podstatnější je, že se blíží konec druhého prezidentského volebního období a otvírá se problém prezidentova dalšího politického působení.

Topolánek kdysi pochopil, že mírové soužití s prezidentem je zhola nemožné a přišel s konceptem „klausismus bez Klause“, který je technicky vzato něco podobného jako „socialismus s lidskou tváří“. Topolánek byl ve vztahu ke klausismu nepochybně „revizionista“, ale nebylo jasné, v čem jeho revize spočívá, už proto, že neměl k ideologii zakladatele strany žádný artikulovaný odstup. Nečas by se hrozně rád vrátil ke „klausismu s Klausem“, jen nevzal v úvahu, že to z povahy věci musí být zároveň „klausismus bez Nečase“.

A co je vlastně „klausismus“? Jeho podstatou je boj proti ismům: environmentalismu, humanrightismu, europeismu, NGOismu, nejnověji homosexualismu. Klaus se negativně vymezuje proti tomu, co dnes na Západě „frčí“. To, proti čemu bojuje, je často problematické, jsou to symoptomy „demokracie utržené ze řetězu“. Zatímco od svého počátku stála na dvou svornících, na víře a patriotismu, dnes, kdy obojí upadá, v atmosféře multikulturality a politické korektnosti neřízeně bují a metastázují její dílčí prvky, jež tyto svorníky držely pohromadě.

Klaus se stylizuje do pozice jakéhosi Antikrista dnešní nenáboženské doby. Jeho nedůvěra k líbivým floskulím bohužel snadno degeneruje ve stereotyp. A tak se z „klausismu“ stal jen jeden z ismů, radikální, zjednodušená, dogmatická ideologie, hodně pokřivené zrcadlo problémů doby: Klaus bagatelizuje islámský radikalismus, problémy imperiálního probuzení Ruska. Neúměrně reagoval na tak marginální a v podstatě neškodnou záležitost, jako byl pražský festival homosexuálů. Zároveň mi připadá zvláštní, jak se teď chodí jako kolem horké kaše okolo krvavého konfliktu v Novém Boru (jistě, je to jen epizoda, ale je to totéž jako útoky na romské byty; brzy si spousta lidí začne myslet, že na ně politici kašlou, dostanou příležitost političtí extremisté a taky se můžeme dočkat událostí, které teď postihly Británii).

Záliba v -ismech ve všech případech znamená odklon od reálné politiky, která se zabývá konkrétními tématy, od masarykovské „politické práce drobné“ k nafouklým a ve skutečnosti málo atraktivním ideologiím.

Zároveň je zarážející, jak velký prostor je v euroatlantickém světě otevřen pro falešný mesianismus a falešné proroky. Je po nich velká poptávka, jenže běda politikovi, který by se ji pokoušel využít ve volební kampani. Volbu prezidenta Obamy např. provázela nebývalá chiliastická hysterie (nevyznám se v americké politice natolik, abych dovedl posoudit, zda náhodou „čajové dýchánky“ nejsou to samé v jiném vybarvení), a nabuzené nenaplnitelné očekávání musí v nynější těžké situaci americkému prezidentovi velmi překážet. A nedělejme si iluze, Václav Klaus je něco podobného v konzervativním vybarvení, jen je jeho ideologie naštěstí poněkud obehraná záležitost. Problém české politiky spočívá mimo jiné v tom, že nikdo v ODS není schopen postavit proti „klausismu“ nějaký realistický a přitažlivý politický koncept. Bez něho se však v budoucnu může ODS stát marginálním politickým uskupením a fakticky se zhroutí náš politický systém, postavený na silné socialistické a silné liberálně-konzervativní straně. A budeme znovu na začátku.

LN, 15.8.2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.