První Československou republiku jsme my Češi s jásáním vyhlásili v roce 1918, zatímco Slováci jásali obecně daleko méně. Skutečně národně uvědomělých Slováků v tehdejších Horních Uhrách, také zvaných „Felvidék“, bylo totiž pomálu. Sama Bratislava (německy Pressburg, maďarsky Pozsony) byla německo/rakousko-maďarsko-židovské město a v Košicích (Kassa) nemluvil slovensky prakticky nikdo. A tak jsme v letech 1918 až 1920 museli s puškami v ruce a s obrněnými vlaky v zádech Slovensko za pomoci Rumunů prostě dobýt. Na to se nějak poněkud zapomíná.

Někteří Slováci byli ze vzniku Československa nadšeni – hlavně evangelíci –, katolíci však byli vlažní, až nepřátelští. A nakonec to skončilo tím, že Slováci chtěli svoje práva, a když Hitler rozparceloval novou Evropu, učinil Slovákům „neodolatelnou nabídku“. Že buď se od Prahy odtrhnou anebo na ně pustí Maďary. A Slováci budou mít po srandě. To byl první rozpad Československa.

Druhý rozpad prakticky započal na jaře 1968 a po nástupu Gustava Husáka, kterého jsem si přes jeho věznění v Leopoldově, kde „seděl“ stejně jako můj táta, „dovolil“ od svého mládí znát. Gustáv byl sice přesvědčený komunista, ale také přesvědčený „národovec“. Za „normalizace“ se tedy Československo pomalu začalo rozpadat na dvě části.

Po Listopadu 1989 se vlády nad náladami Slováků zmocnili luďáci, kteří se slzou v oku vzpomínali na „Slovenský štát“. A také umírněnější normalizační národovečtí komunisté. Rozpad v roce 1993 byl tedy nevyhnutelný. I když většina Čechů ani Slováků nechápala, proč se tak vlastně děje. Ty jásající davy na hlavním bratislavském náměstí dokáže, jak ukázala praxe, sehnat nebo uměle vytvořit kdekdo. Bylo to logické, ale proč se tak vlastně stalo, jak se mě na to ptali ve Španělsku, Bulharsku, Izraeli, to jsem cizincům nedokázal pořádně vysvětlit. Od svých slovenských kamarádů vím, že oni to nedokázali také. To byl druhý rozpad Československa.

Po chvilkovém běsnění slovenského nacionalismu a českém nadávání, že jsme se konečně těch Slováků zbavili, se ze vztahu ČR a Slovenské republiky postupně vytvořilo něco jako tajená „konfederace“. Protože Česko je zároveň z ekonomického hlediska (a často i politického) tajnou 17. spolkovou republikou Německa. Vášně utichly, průmysl se pomalu začínal spojovat opět dohromady a až na pár pitomců na obou stranách to všem vyhovovalo. Pak jsme my byli často politicky více nalevo, když byli Slováci více napravo. A obráceně. Když my jsme byli už úplně zaboření ehm, ehm, v zadní části Brusele, Slováci, kteří mají jiné dějiny a jiné zkušenosti, měli v okamžiku vypuknutí války na Ukrajině na tento konflikt prostě jiný názor. Velká většina Slováků.

V té době se u nás dostala k moci vláda, jejímž jediným a výrazným politickým činem je bezvýhradná podpora Ukrajiny. Spolu s Polskem, které to ovšem dělá z naprosto jiných důvodů, svým bezmezným nadšením pro současnou ukrajinskou vládu vyčnívá i uprostřed EU. Fakt, že kdo nepodporuje tak nadšeně Ukrajinu, ještě nemusí být putinovec, mnoha našim vládním „brněnským učitelům“ ještě nedošel.

Poslední slovenské volby tomu všemu daly na frak. Praha pokračovala ve své tradici poučování „mladšího bratra „ a už si nebrala vůbec žádné servítky. Česká mainstreamová média se snažila ze všech sil vykreslit Fica jako bezohledného diktátora, něco jako slovenského Hitlera. A prosazovala progresivistického politika, jaký nemá obdoby v ČR. Jistého euro-zeleného Michala Šimečku.

A všechno to vyvrcholilo po úletu Martina Milana Šimečky staršího (polovičního Čecha a syna slovenského disidenta Milana Šimečky, který ovšem byl dlouhá léta členem Komunistické strany Československa a na vysokých školách v Bratislavě vyučoval marxistickou filozofii). O otci hlavního představitele „pokrokového“ slovenského proudu proti Ficovi, otci předsedy strany „Progresívne Slovensko“ Michala Šimečky, cituji z dokumentu Národnej rady Slovenskej republiky: „V jednej diskusii povedal, že ‚Fica dostala k moci menej vzdelaná luza. Teraz tej luze hovoria, poďte, spoločne ideme škodiť. Tento človek, tento premiér malého národa, zbabelého, ktorý nikdy poriadne nebojoval.‘ Potom sa opravil a doplnil, že ‚Slováci sú národ zbabelcov, nie zbabelý národ‘.“

A tímto to tedy skutečně „vylepšil“. Následně: „Poslanci Národnej rady SR a predstavitelia Smeru-SSD podali na Generálnej prokuratúre SR trestné oznámenie na Martina M. Šimečku pre podozrenie z trestného činu hanobenia národa. Týka sa jeho výrokov o zbabelom slovenskom národe.“ Takže se nelze ani divit, že Slováci zvolili prezidentem údajného nepřítele pokroku a Evropy, jak ho vykreslovala naše média, Petera Pellegriniho.

Abychom to teda jako my Češi také „vylepšili“, spustili Petr Fiala a „pětikolka“ po volbách ještě větší nadávky a „moudré poučování“ Slovenska a Slováků, ale i slovenských Maďarů obecně. Jací jsou to zaostalci, když mohou volit Fica a Pellegriniho. Dále to „vylepšovaly“ komentáře našich politiků a médií po atentátu na slovenského ministerského předsedu Roberta Fica. Korunu všemu nasadil český premiér Petr Fiala, když ostentativně rozhodl přerušit dlouhou tradici společných zasedání vlád české a slovenské republiky. A jako jeden z důvodů uvedli údajně nevhodné Ficovo chování vůči Fialovi, kterého se měl v Praze dopustit tím, že před setkáním s Fialou poodešel k „náhodně“ se objevivším protificovským demonstrantům, na místě střeženém českou policií, s transparenty proti Ficovi. A Fico rozhodně není blbý. Ani zbabělý. Bylo mu tedy jasné, že ti demonstranti se tam objevili se souhlasem naší „strany a vlády“. A šel je záměrně „pozdravit“. Že z toho zorganizování „protificovské demonstrace“ skupinkou pomatených demonstrantů hanba Fialu nefackuje. Něco tak ubohého a trapného jsem dlouho neviděl.

Česká politická špička se po slovenských volbách rozhodla na Fica a Slovensko vůbec nakydat co nejvíce hnoje. A navíc přitom o Slovensku a jeho vztahu k Ukrajině lhala, jako když se práší. Radila povýšeně Bratislavě, s kým by se měl slovenský ministr zahraničí setkávat. Českým občanům vykládala, jak je Slovensko protiukrajinské, a přitom zatajovala, že mezi Slovenskem a Ukrajinou proběhlo setkání na nejvyšší úrovni a následně také v květnu 2024 první společné zasedání slovenské a ukrajinské vlády. V komuniké z jednání Ukrajina–Slovensko stojí: „Zástupci obou vlád se dohodli na posílení energetických propojení, novém železničním spojení i modernizaci společného hraničního přechodu. Fico podporuje i ambice Ukrajiny na vstup do EU.“ Takže společné zasedání slovenské a ukrajinské vlády proběhlo, ale česká vláda se se Slováky nesejde, protože ti jsou „nepřátelé“ Ukrajiny. To už je úplně na hlavu.

Ze strany ČR a různých politiků i tzv. politických komentátorů stále padají slova, která vykreslují Slovensko jako věrného sluhu Ruska, což nezměnila ani vstřícná návštěva prezidenta Pellegriniho v Praze. Po projevech slovenského prezidenta a českého prezidenta Pavla je až směšné, jak například ČT opakuje tvrzení, jak jsou Slováci „nepřátelští vůči Ukrajině“. Ačkoliv Pellegrini jasně řekl a celý svět (zřejmě s výjimkou pražské vlády) ví, že kdyby Slováci nedodávali elektřinu Ukrajině i na svůj vlastní úkor, tak že by ukrajinská rozvodná síť a tím i ukrajinské hospodářství, bez pohledu na naše dodávky kogeneračních jednotek, zkolabovalo. Ani slovo se běžný posluchač ČT a čtenář novin nedozví o tom, že nebýt slovenských, tedy dříve československých zbrojovek na Slovensku, tak by si Fiala mohl svoji akci na zajištění dělostřelecké munice pro Ukrajinu tak jedině strčit za klobouk. Velká část mimořádně dodávané munice na Ukrajinu totiž prochází zkouškami, opravou a repasí ve slovenských zbrojovkách. Fico totiž prohlásil, že Slovensko jako vláda Ukrajině zbraně dodávat nebude, ale že soukromé firmy na Slovensku mohou dodávat zbraně Ukrajině v jakémkoliv rozsahu.

No, první rozpad vztahů mezi Čechy a Slováky vyřešilo v roce 1944 Slovenské národní povstání. Druhý zase vstup do EU a společné a nejen deklarované, ale v praxi realizované „bratrství“ obou států a národů. Teď tuto otázku budeme muset řešit my v Čechách. Jediná rozumná cesta jsou příští volby. Takže myslíte si, že v příštích volbách budou Češi volit Fialu a jeho „pětikolku“, anebo někoho, kdo na naše sousedy nebude sprostý a drzý? Slovenský prezident Pellegrini mluvil ve svém projevu o dvou národech, Češích a Slovácích, kteří jsou „bratia“.

Teď mě jen tak mimoděk napadlo – ony existují i bratrovraždy, že?