(Svou jadernou esej napsal sovětský jaderný fyzik a disident Andrej Sacharov v Moskvě v roce 1977 a o její publikaci na Západě se postaral na jaře 1978 jeho přítel, český disident a jaderný fyzik František Janouch).

Často slyším z rozhlasu zprávy a čtu o bouřlivých mnohatisícových demonstracích, o vystoupeních známých i neznámých politiků i o nejrůznějších kampaních na Západě namířených proti rozvoji jaderné energetiky, proti výstavbě jaderných elektráren, proti breeder reaktorům atd. Přestože jsem tím byl ohromen a dokonce poněkud pobouřen, po dlouhou dobu jsem o tom nenapsal žádné veřejné prohlášení, zvláště z toho přirozeného důvodu, že v SSSR se nic takového neděje. Postupně jsem však dospěl k závěru, že si toto téma zaslouží pozornost a že k němu mám co říci.

Protijaderné nálady jsou zřejmě vyvolány především nedostatečnou informovaností lidí o složitých odborných aspektech věci. Tato nedostatečná informovanost způsobuje, že přirozená a oprávněná touha moderního člověka o zachování životního prostředí je namířena špatným směrem. Je těžké vysvětlit laikovi (ač tomu tak je), že reaktor jaderné elektrárny je něco úplně jiného než atomová bomba a že elektrárna spalující uhlí nebo naftu je mnohem nebezpečnější pro lidské zdraví i životní prostředí než jaderné elektrárny nebo množivé reaktory se stejným výkonem.

Mnoho zodpovědných státníků Západu, vedoucích pracovníků průmyslu a jaderných vědců nyní začíná chápat (i když s jistým zpožděním), že je nezbytné široké veřejnosti v této oblasti zprostředkovat základní technické údaje, že je zapotřebí vědecká a technická propagace velkého rozsahu. To je opravdu velmi důležité. Hans Bethe, laureát Nobelovy ceny za fyziku, napsal vynikající, dobře vyargumentovaný článek s názvem „O nutnosti jaderné energetiky“, který byl vydán v Scientific American v lednu 1976. Bethe je autorem teoretických děl o termonukleárních pochodech ve hvězdách, o kvantové elektrodynamice a nukleární fyzice. Jeho díla vešla do dějin fyziky. Evropští čtenáři pravděpodobně znají rovněž jméno fyzika F. Janoucha, který se k tomuto tématu opakovaně vyjadřoval.

Naprosto souhlasím s argumentací těchto a mnoha dalších významných autorů.

Vývoj jaderné technologie kladl mnohem větší důraz na výzkum bezpečnostní techniky a na ochranu životního prostředí než rozvoj takových technologických oborů, jako je metalurgie, koksárenství, hornictví, chemický průmysl, tepelné elektrárny, moderní doprava, chemizace zemědělství atd. Proto je z hlediska bezpečnosti a možných vlivů na životní prostředí současná situace v jaderné energetice relativně dobrá a zrovna tak dobré jsou i perspektivy dalšího zdokonalení bezpečnosti jaderných elektráren. Principiální rozdíl, který odlišuje jadernou energetiku od energetiky využívající chemická paliva, spočívá ve vysoké koncentraci paliva a v malém množství odpadu i v malém rozměru samotného procesu. Díky tomu lze otázky bezpečnosti a vlivů na životního prostředí jaderných elektráren řešit snadněji než srovnatelné problémy energetiky využívající uhlí, naftu atd.

Kromě toho je zjevné, že rozvoj jaderné energetiky je nutné urychlit, neboť je to jediný ekonomicky proveditelný způsob, jak v nejbližších desetiletích nahradit využití nafty. (Podle většiny odhadů bude ropa do konce století příliš drahá a příliš vzácná kvůli vyčerpání vhodných nalezišť a zvýšeným nákladům na její těžbu.) Bude také velmi důležité nejen budovat „konvenční“ jaderné elektrárny pracující na obohaceném uranu, ve kterém je používán izotop vzácného uranu – 235U, ale také řešit problém produkce štěpných materiálů z hlavního izotopu uranu a případně z thoria.

To z ekonomického hlediska umožní výhodně používat chudé uranové rudy, jejichž velké zásoby se nacházejí v zemské kůře. Později to umožní používat i rudy thoria, jejichž zásoby jsou ještě hojnější. Jak je dobře známo, reaktory s rychlými neutrony (množivé reaktory) jsou pouze jedním z možných řešení tohoto problému. Jak jejich konstrukční návrhy, tak rozvoj bezpečnostních opatření jsou velmi pokročilé. Zřejmě bude v blízké budoucnosti nutné začít se stavbou průmyslových rychlých reaktorů. Přitom přirozeně budou vyžadována maximální bezpečnostní opatření.

O jednom z možných alternativních řešení problému produkce štěpných materiálů jsem se zmínil již dříve. Přesto je vhodné, abych se o něm zmínil i zde. (Zdůrazňoval jsem dříve a činím tak i nyní, že nejsem autorem této myšlenky.) Mluvím o návrhu vystavět velkou podzemní komoru (pravděpodobně s hermeticky uzavřeným, žáruvzdorným pláštěm z vroubkovaného materiálu), ve které budou pravidelně uskutečňovány výbuchy speciálně připravené termonukleární nálože s minimální intenzitou. Produkty těchto výbuchů budou následně z komory vyjmuty a zpracovány. Při takovýchto náložích může být dosaženo vysokého koeficientu produkce štěpných materiálů, vznikajících při absorpci neutronů z termonukleární reakce uranem nebo thoriem. Tato myšlenka je sice atraktivní, ale samozřejmě existuje celá řada velkých obtíží při její implementaci.

Dalším problémem, o kterém se často v literatuře diskutuje, je možná krádež štěpných materiálů z elektrárny nebo z chemickometalurgického zpracovatelského závodu. Ukradené materiály by mohly být použity na výrobu primitivní atomové bomby.

Co se týče pravděpodobnosti krádeže, myslím si, že řádná organizace a technická bezpečnostní opatření takovouto možnost omezí na minimum. Kromě toho lze jen těžko závidět zloději, který by se odvážil ukrást palivovou tyč z jaderného reaktoru: s největší pravděpodobností by sám zahynul a plutonium obsažené v jedné tyči by pro výrobu atomové bomby stejně nestačilo. Co se týče možnosti výroby „domácí“ atomové bomby, jsem vázán bezpečnostními přepisy stejně, jako je jimi zřejmě vázán Bethe. Nicméně stejně jako Bethe mohu čtenáře ujistit, že se jedná o velmi složitý postup, který by nebyl o nic jednodušší než například snaha postavit si podomácku vesmírnou raketu. Kromě toho by individuální výroba funkční atomové bomby byla s nejvyšší pravděpodobností znesnadněna dodatečnou „denaturalizací“ plutonia a dalších štěpných materiálů neutronoaktivními příměsemi.

Jaderná energetika ale nemá pouze ekonomické a technologické aspekty. Ve zbývající části tohoto článku se chci věnovat jejím mezinárodním a politickým důsledkům. Již v době, kdy jsem měl tento text rozepsaný, jsem náhodou v rádiu slyšel pořad o knize anglického astrofyzika Freda Hoylea. Tuto knihu jsem nečetl, ale soudě podle tohoto pořadu jsou názory a představy Freda Hoylea blízké mým.

Političtí činitelé se vždy domnívají, a ne bezdůvodně, že jedním z mnoha faktorů určujících politickou nezávislost určité země, její vojenskou a diplomatickou sílu a její mezinárodní vliv, je úroveň ekonomického rozvoje země a její ekonomická nezávislost. Tato domněnka platí dvojnásob v případě dvou proti sobě stojících světových systémů. Úroveň ekonomiky určité země je ovšem určována její energetikou: tj. využíváním ropy, plynu, uhlí dnes a uranu a thoria v blízké budoucnosti (ve vzdálenější perspektivě možná též deuteria a lithia, až budou vyřešeny velice složité problémy řízené termojaderné syntézy).

Proto tvrdím, že rozvoj jaderné energetiky je jednou z nezbytných podmínek pro uchování ekonomické a politické nezávislosti každé země – nejen těch, které již dosáhly vysokého stupně rozvoje, ale i těch, které se teprve rozvíjejí. Zvláště velký je význam jaderné energetiky pro země Západní Evropy a Japonska. Pokud bude ekonomika těchto zemí nadále do významné míry závislá na dodávkách chemických paliv ze SSSR nebo ze zemí pod jeho vlivem, bude Západ neustále čelit hrozbě odříznutí těchto kanálů. Důsledkem toho bude potupná politická závislost. V politice jeden ústupek vždy vede k dalšímu a je obtížné předpovědět, kde tyto ústupky nakonec skončí.

Měl jsem již příležitost se vyjádřit o výroku jednoho významného sovětského činitele, který jsem vyslechl v roce 1955, kdy jsem ještě byl v Sovětském svazu považován za „jednoho z nás“. Mluvil o změně orientace sovětské politiky na Blízkém východě a o podpoře Nássira za účelem vyvolání ropné krize jako účinné páky na manipulování se západní Evropou. Nyní je situace daleko složitější a existuje zde mnoho jemných nuancí. Nicméně některé paralely tu bezpochyby jsou. Ze strany SSSR existuje politický zájem, který chce využít nedostatku zdrojů energie na Západě.

Je stávající kampaň proti rozvoji jaderné síly inspirována SSSR (nebo dalšími zeměmi východní Evropy)? Nevím o žádných ověřených skutečnostech, jež by tuto hypotézu podpořily. Pokud by tomu tak však bylo, potom stačí jenom celkem zanedbatelná a neznatelná snaha k tomu, aby byly rozměry této kampaně ovlivněny v důsledku rozšířených předsudků vůči jaderné energii a nedostatečnému pochopení nevyhnutelnosti jaderné éry.

Tento článek musím zakončit ve stejném duchu, v jakém jsem ho začal. Lidé musí mít možnost – tedy znalosti a právo – poznat všechny vzájemně propojené ekonomické, politické a ekologické problémy rozvoje jaderné energetiky stejně jako problémy alternativních cest ekonomického rozvoje. A musí mít možnost je posoudit střízlivě, zodpovědně, bez neopodstatněných emocí a bez předsudků. Není to jen otázka pohodlí nebo ochrany tzv. kvality života, jde také o základní problémy ekonomické a politické nezávislosti a zajištění svobody pro naše děti a vnuky. Jsem přesvědčen, že nakonec bude dosaženo správného rozhodnutí