Lidé demonstrující proti radaru chtěli předat na americkém velvyslanectví krabici s „iránskými zbraněmi hromadného ničení“. Obsahovala plastové modely pistolí. Když se předání nepodařilo, komentovala to mluvčí demonstrantů, že „jich asi mají dost“.

Jako vypůjčená z nějaké Hrabalovy knihy působila věta ze zpravodajství na serveru iDnes. Ten napsal, že „jeden z přihlížejících číšníků dal najevo nesouhlas s demonstrací výkřikem: ,Pacifisté jsou zbabělci.‘“ Chyběl už jen dovětek, že pak na protest odvážně ošidil rusky mluvící turisty o padesát korun na útratě.

To je milé a typické. My Češi máme smysl pro humor, a to navíc humor projevující nadhled a intelektuální převahu. Umíme si udělat legraci i ze svých nepřátel a oponentů. Dokonce i sami ze sebe. Jsme v tom dobří, to platí bez jakékoliv ironie.

Problém je v tom, že pouhým vtipem a humorem se velká vítězství vybojovat nedají. Ta se jimi dají jen ozdobit. A tak jimi zdobíme historické události, které za nás vybojovali buď jiní, anebo které vyplynuly z historických okolností. To platí prakticky o všech světlých momentech nedávných českých dějin.

Nepochybně to nějak souvisí s naší neochotou nebo neschopností projevovat hrdinství. Nevíme, jestli náš smysl pro humor a naopak nechuť k patosu je pouhou obrannou reakcí na naši malou národní odvahu, anebo ta naopak vyplynula z nich. Ale je to tak. A právě diskuse kolem radaru ukazuje, že jsou to vlastnosti hluboko zakódované v naší povaze.

Není jisté, jak osud smluv s Američany a případné zahájení výstavby radaru ovlivní vnější okolnosti, například postoj Poláků, střídání americké administrativy či případná změna mezinárodní situace.

Ale pokud nijak zásadně, tak je dnes už téměř jisté, že v Česku radar stát bude. Topolánek ho prosadí svým typickým způsobem, který bychom mohli nazvat metodou inspektora Columba.

Ten také celý film působí jako dobrácký hňup a popleta, ale nakonec lišáckou otázkou položenou mezi dveřmi usvědčí zdánlivě chytřejšího pachatele. Vypadá to jako náhoda a velké štěstí, ale to by se to nesmělo opakovat už šedesát dílů. S Topolánkem to vypadá podobně, pouze místo brilantní myšlenky vždycky vytáhne z rukávu nějakou překvapivou dohodu nebo přeběhlíka.

V tomto smyslu bude Topolánek ve věci radaru úspěšný. Naproti tomu za neúspěch lze považovat to, že proti radaru jsou dvě třetiny obyvatel a že toto číslo roste, místo aby se snižovalo. Topolánek a vláda rezignovali na jakýkoliv pokus se s českou veřejností ohledně radaru usmířit. Bez ohledu na výsledek je to chyba, která bude především ODS mrzet. A která je zbytečná. Prvním hrubým omylem vlády bylo to, že radar prezentovala jako zcela bagatelní věc, která není nijak zvlášť důležitá ani pro nás, ani pro Američany. To byla urážka inteligence normálně přemýšlejícího člověka. A když se ukázalo, že tahle taktika neprojde, označila odpůrce radaru za zbabělce, kteří nejsou ochotni nic riskovat pro svého důležitého spojence.

Logický lapsus je v tom, že o riziku a významu radaru nám nikdo nic neřekl. To téma se vynořilo nečekaně. Typické je i to, že místo aby koaliční politici předstoupili před voliče a odvážně řekli: „Toto je důležitá věc a my ji prosadíme!“, házeli „vinu“ na předešlou socialistickou vládu a říkali: „To oni, ale když už to jednání začali, tak my ho holt dokončíme.“ Jaký problém? Politický!

Opozice postupovala přesně opačně, když udělala velké téma z odmítnutí radaru. A co na to vláda? Najala za daných okolností špatného člověka, aby veřejnosti výhody radaru vysvětlil. Výsledkem je, že po jeho desetiměsíčním působení se počet odpůrců zvýšil. Vláda vyhodila patnáct až dvacet milionů na to, aby sdělila, že radar není zdraví škodlivý a že působení Američanů v Česku bude vymezeno dobrými smlouvami.

V tom přece není problém! Češi jsou dost inteligentní a vzdělaní, aby to pochopili i bez kampaně. Jistě, lidé v okolí plánované výstavby by se bouřili tak jako tak, protože je to spolehlivý způsob, jak získat nějaké výhody. A získali by je, tak to chodí. Ale pro drtivou většinu veřejnosti není radar žádný zdravotní ani právní problém, ale principiálně politický. Část voličů bude americkou základnu odmítat vždy, ale část je potenciálně ochotná se s ní smířit. Žádá ovšem, aby se s ní jednalo jako s dospělými, a ne malými dětmi.

Všimněme si, že terčem většiny slovních útoků a žertů není česká vláda, nýbrž Američané. Jich a případně prezidenta Bushe se týká většina sloganů. A plastové hračky přinesou na americkou ambasádu, a nikoliv na sídlo vlády. Ta se totiž v téhle věci nechová ani natolik důstojně, aby bylo možné si z ní dělat legraci. A když, tak ne ten druh legrace, kdy si z oponenta tropíme žerty, ale zároveň ctíme jeho sílu.

A to je věc, kterou národ se smyslem pro humor nepromíjí. Radar bude Topolánkovým politickým hrobem, a to přes to, že jde o věc, kterou by možná i většina jeho voličů v dlouhodobé perspektivě spíše ocenila. Nedal jim šanci. Vtipy o americké bílé kouli na Brdech však budou nepochybně vynikající.

LN, 17.3.2008