11.7.2020 | Svátek má Olga


PRÁVO: Nejmenování profesorů

9.6.2020

Tohle pan prezident neudělal dobře

Často hájím prezidenta Zemana v situacích, kdy je mu vyčítáno porušení Ústavy… ve skutečnosti nehájím jeho, ale Ústavu a prezidentský úřad a vůbec parlamentní systém, který se určitá skupina tiše snaží překlopit na systém kancléřský. Česká Ústava dává a vždy dávala prezidentovi poměrně rozsáhlé pravomoci v rámci parlamentního systému vlády, po většinu čs. historie měl prezident i právo někomu odmítnout profesuru, platná česká Ústava z roku 1993 takový postup ale nepřipouští.

I.

Proč?

Paradoxně proto, že tahle pravomoc v Ústavě vůbec není. Je to divné, ale není. S výjimkou období 1918-1920 a 1960-1968 tam pravomoc jmenovat profesory vždy byla. Ale dnes - od 1.1.1993 - je to pravomoc, kterou prezidentovi dává pouze zákon o vysokých školách, nikoli Ústava – je to tedy jeho zákonná pravomoc, nikoli ústavní pravomoc a to je zásadní: Kdyby pravomoc jmenovat profesory byla výslovně uvedena v Ústavě, pak by ji zákon směl detailněji rozvést – např. určením, kdo vlastně smí dosáhnout na post profesora, ale nesměl by ji omezit – např. tím, že by ji nad rámec Ústavy podmínil vládním či ministerským návrhem nebo dokonce přikázal takovému návrhu vyhovět. Ale jsme v situaci, kdy zde žádná ústavní pravomoc není, proto ji nelze ani omezit … zákon tuto pravomoc zakládá sám a její detaily také stanoví zcela sám.

Z toho plyne další věc – prezident je zde skutečně srovnatelný s úředníkem za přepážkou, kterému přinesete správně vyplněnou žádost a rodný list a on vám na oplátku vystaví cestovní pas. Může vám říct, že vám na žádosti chybí kolek, ale nemůže vám říct: „Vy se mi nějak nezdáte, sice máte doklady v pořádku, ale vám pas nedám.“ Podle platného práva prezident skutečně nemůže říct: „Milý pane, svoje kolegy jste sice přesvědčil, ale mně se nějak nezdáte, já si myslím, že byste profesorem být neměl.“

Tolik popis platného práva - takto to prostě objektivně je. (poznámka)

II.

Jiná věc je, zda je taková právní úprava správná, dobrá, užitečná… takové hodnocení může být vždy jen subjektivní, a já takovou úpravu hodnotím jako velmi špatnou. Nikoli kvůli tomu, že dělá z prezidenta pouhého luxusního úředníka, ale proto, že výběr profesorů zákon upravuje velmi vágně a neexistuje zde žádná veřejná kontrola. Považte:

- zákon zcela vyjímá řízení o jmenování profesorů z působnosti správního řádu,

- nestanoví žádné podmínky, které musí uchazeč splňovat,

- řízení o jmenování profesorem upravují pouze interní předpisy vysokých škol,

- dokonce v zákoně není ani podmínka, že musíte být nejdřív docentem,

- usilujete-li o profesuru v nějakém uměleckém oboru, dokonce nepotřebujete ani vysokoškolské vzdělání …

… povinná je jen habilitační přednáška.

Ve výsledku je habilitační řízení často zatíženo osobními vztahy v příslušné akademické sociální bublině. To je špatně. Právě tady existuje prostor pro prezidentův boj, ale ne pro boj právní, ale pro politický boj za změnu platného práva.

III.

Jak by tedy výběr profesorů mohl vypadat?

Má-li profesory jmenovat – ať už povinně, nebo s určitou mírou svého vlastního uvážení – prezident, pak je třeba chtít, aby „pan profesor“ byl pan Někdo, aby ta hodnost obnášela něco víc než jen „učitele nad učiteli“. Musí to být autorita. Kdyby to byl jen špičkový odborník, pak by nemělo smysl, aby jej jmenoval prezident, protože ten jeho odbornost ve většině oborů vůbec nebude schopen posoudit.

Dál. Asi budeme chtít, aby profesor habilitovaný v Praze byl stejně kvalitní jako profesor habilitovaný na univerzitě v Horní Dolní. Jinak by nejenže nemělo smysl jmenovat profesory centrálně, ale nadto by bylo namístě, aby už z názvu jejich akademické hodnosti bylo zřejmé, kde se habilitovali – podobně jako chceme předem vědět, jaké pivo je na čepu …

Takže:

- profesoři by měli být společenskými autoritami, nejen špičkovými učiteli či vědci,

- profesorská hodnost by měla mít stejnou kvalitu bez ohledu na svůj původ,

- výběr profesorů musí být dostatečně odborný, ale také musí podléhat veřejné kontrole, aby nevznikaly uzavřené akademické spolky, které mezi sebe pustí jen „své lidi“.

S ohledem na to vnímám, de lege ferenda, jako ideální tento třífázový model:

První fáze:

Habilitační řízení, tj. objektivní (odborný) výběr kandidáta profesury v rámci vysoké školy. Předpokládá to, že alespoň základní kritéria výběru, co vše musí profesor splňovat, stanoví pro všechny jednotně zákon a ne interní předpisy vysokých škol (jistě, vždy tam budou subjektivní prvky, těm se nedá vyhnout, ale dnes chybí zákonná objektivní kritéria úplně). Výsledkem této fáze by byl návrh na jmenování profesorem. Případný neúspěch v habilitačním řízení má podléhat možnému soudnímu přezkumu.

Druhá fáze:

Objektivní posouzení správnosti návrhu ministerstvem. Úřednická fáze, jejímž účelem je zkontrolovat, zda formálně vše proběhlo, jak má.

Třetí fáze:

Prezidentská a subjektivní. Mělo by platit, že prezident nezkoumá formální správnost procedury – od toho má ministra školství, který mu za formální správnost ručí –, ale smí si postavit hlavu a někomu profesuru prostě odmítnout. Subjektivně, libovolně, politicky – protože má-li být profesor něco víc než jen dobrý učitel, má-li být společenskou autoritou, musí projít takovouto společenskou kontrolou reprezentovanou prezidentem. Právě proto je prezident volen – tj. subjektivně, politicky vybírán – a ne generován počítačovým programem, proto je to funkce politická a ne úřednická.

Samozřejmě, prezident musí umět vysvětlit, proč někomu profesuru odmítl – nikoli z právních důvodů, ale z důvodů politických, aby obstál před svými voliči a pokud možno i před svými nevoliči.

Konečně, nesmí platit opak. Prezident má mít právo někomu profesuru upřít, z politických důvodů, ale nemá mít právo dát ji někomu jen tak, bez návrhu, tak jako kdysi Caligula jmenoval senátorem svého koně. Protože platí, že větší škoda se stane, když prezident jmenuje profesorem někoho, kdo na to nemá, než když odmítne jmenovat někoho, kdo na to má.

====
Poznámka:
- text Ústavy, viz zejména čl. 62 a 63
- text zákona č. 11/1998 Sb., o vysokých školách, viz § 73 a 74

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je právník, byl poradcem prezidenta Klause








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.