Nedomnívám se, že úsilí Jana Švejnara stát se českým prezidentem bylo zmařeno ve chvíli hlasování Parlamentu ve třetím kole druhé volby prezidenta nebo v okamžiku, kdy se komunisté rozhodli jeho kandidaturu nepodpořit. Stalo se tak mnohem dříve, totiž v okamžiku, kdy se hlavní síly švejnarovské koalice, totiž ČSSD a Strana zelených, rozhodly pro veřejnou volbu. Ve veřejné volbě neměl, s ohledem na rozložení politických sil Parlamentu, Jan Švejnar sebemenší šanci zvítězit! Hlasy těch, kteří mu veřejně deklarovali svoji podporu, Janu Švejnarovi na vítězství ve veřejných volbách zcela zjevně nestačily. Mohl by zvítězit jedině a pouze za předpokladu, že dostane hlasy od těch, kteří vyjadřovali podporu jiným kandidátům, nebo od těch, kteří nevyjadřovali podporu žádnému kandidátovi. Taková podpora ve veřejné volbě byla ovšem vyloučena.

Jan Švejnar mohl být zvolen prezidentem jen tehdy, pokud by mu dali svůj hlas někteří členové ODS, kteří si z nejrůznějších důvodů nepřáli posílit současné vedení strany (sám Švejnar tuto možnost veřejně připouštěl – jak byla reálná, nechci spekulovat), někteří členové KDU-ČSL (je sice pravdou, že poslanci a senátoři této strany měli naprostou volnost, pokud jde o hlasování o jednotlivých kandidátech, ale s ohledem na doporučení stranického orgánu podporovat V. Klause nebylo vyloučeno, že někteří z nich by mohli v tajné volbě toto doporučení nerespektovat) nebo konečně někteří poslanci za KSČM, kteří veřejně podporu Švejnarovi vyjadřovali, ale ve veřejné volbě se podřídili stranickému vedení. Vyjednávání o takovou podporu se zřejmě nevedla, když s ohledem na dopředu deklarované usilování švejnarovské koalice o veřejnou volbu by postrádala jakýkoliv smysl.

Tím samozřejmě nemá být řečeno, že by Jan Švejnar v tajných volbách byl zvolen. Spíše nikoliv. Ale přesto podpora Jana Švejnara a současně podpora veřejné volby zůstává jedním z největších paradoxů české politiky posledních let.

Odpověď na otázku, proč strany švejnarovské koalice postupovaly proti zájmům svého kandidáta, je vcelku jednoduchá: byla dána přednost stranickým zájmům. U ČSSD vcelku pochopitelně: některá odhalená setkání (Šlouf, Weigl) a zejména některé velmi bezstarostné a, z hlediska ODS, trestuhodně neopatrné výroky (Tluchoř: Paroubek zažije šok!), vzbudily ve vedení ČSSD obavy z předjednaného výsledku tajných voleb a v důsledku ještě neodžitého traumatu z minulých prezidentských voleb (kandidatura Zemana) bylo rozhodnuto nic podobného již nepřipustit. To, že se to zcela nezdařilo (Snítilý), na tomto základním cíli a předpokladu nic nemění…

Je obtížné rozpoznat smysl počínání poslanců Strany zelených. U nich zřetelně shora uvedené možné traumatické důsledky tajné volby nehrozily, a tak připojení se k veřejné volbě, které se pro její realizaci nakonec ukázalo rozhodující, je s ohledem na řečené shora sotva pochopitelné. Vystupování jejich představitelů při volbě prezidenta někdy připomínalo rozpad koalice v přímém přenosu. A tento stav, podle nedělního pořadu Otázky V.M. v ČT 1, přes vzájemná ujišťování o opaku, se zatím příliš nezměnil. Ještě se asi máme na co těšit….

Autor je poslanec za ČSSD