Soustrojí české politiky si říká o fundovanou opravu. Projekty jsou už na stole, mechanici se ale zdráhají

Neúspěšný pokus o rozpuštění Poslanecké sněmovny potvrdil, že tuzemská politická reprezentace není schopná dospět k dohodě ani tehdy, když ji bezostyšně válcuje papírově slabší prezident. A podle nálad uvnitř ČSSD to vypadá, že smělý výpad Miloše Zemana v podobě jmenování vlády Jiřího Rusnoka může být v srpnu dokonce korunován úspěchem (poslední překážkou je Jan Fischer, ten se ale nejspíš uspokojí i s nějakou tou ambasádou).

Český volič je na politické krize patrně už zvyklý. Přicházejí skoro častěji než jednání o státním rozpočtu. Tentokrát je ale situace přece jen o něco vážnější, protože se vychýlil mocenský status quo mezi hlavou státu, vládou a Parlamentem – a pokud do politické krize zahrneme také spor o trestní stíhání politiků ODS, další pomyslnou koulí na plátně je i justice.

Logicky se tak nabízí k zamyšlení několik otázek: Nefunguje v českém politickém soukolí cosi od podstaty špatně? Máme systém správně nastavený, když vykazuje pravidelné poruchy? Anebo je mechanismus dobrý, není třeba ho měnit a chyba je spíš v lidech?

Návod k použití

Po jmenování prezidentského kabinetu si udělali nejrychleji jasno poslanci TOP 09: chtějí přijít s ústavní novelou, jež by omezila prezidentské pravomoci. Předseda Ústavně právního výboru Stanislav Polčák k tomu uspořádal minulý týden seminář se známými ústavními právníky. Ještě předtím, než o svém návrhu promluvil, si ale od přítomných expertů vyslechl varování před nahodilými zásahy do ústavy. Když změna, tak promyšlená a komplexní, jinak to dopadne jako s přímou prezidentskou volbou, nabádali profesor pražských práv Aleš Gerloch nebo nedávno zvolený ústavní soudce Jan Filip.

O tom, že něco by se v českém politickém organismu změnit mělo, se nicméně stále častěji hovoří i mezi odborníky. Jeden z nich, politolog Michal Kubát z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, dokonce už před několika měsíci přišel s konkrétními návrhy. Ve své knize Současná česká politika: Co s neefektivním režimem? upozorňuje na to, že během 20 let existence samostatného Česka jsme měli 11 vlád a devět premiérů, přičemž průměrná životnost vlády byla necelých 23 měsíců.

Český parlamentarismus je podle Kubáta "těžce poškozen", což vyžaduje, abychom se rozloučili s některými prvorepublikovými tradicemi, posílili postavení vlády, naopak přistřihli křídla sněmovně (zavedení konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, tj. pouze za podmínky, že bude navržen nový premiér, nebo omezení při podávání pozměňovacích návrhů) a současně přešli na většinový volební systém. Politolog by se eventuálně nebránil ani přechodu na poloprezidentský režim, před kterým se v posledních týdnech často varuje, nicméně jeho zavedení, spojené s ještě hlubším přepracováním ústavy, nepovažuje za průchodné.

Samozřejmě že všichni političtí analytici se s Kubátovými závěry úplně neshodují.

Někteří, například Jakub Charvát z Metropolitní univerzity, brání proporční volební systém a zdůrazňují, že problémy s ustavováním sněmovních většin a s procesem vládnutí v Česku má mnohem hlubší kulturně-historické a společenské kořeny a nedají se jednoduše vyřešit politickými reformami.

Jiní by naopak zašli ve změnách ještě dál, například ekonom Pavel Kohout navrhl rovnou novou ústavu… Kubátovu knihu je nicméně vhodné vyzdvihnout hlavně proto, že nabízí ucelený a vyargumentovaný "návod". S uznáním o ní navíc hovoří i někteří ústavní právníci, například Jan Kysela z pražské Právnické fakulty.

S tím, že by si Kubátovy návrhy přisvojili také zákonodárci, ale příliš nepočítá ani samotný autor. "Snažím se, samozřejmě marně, nabídnout politikům návod. Nic víc. Je na nich, jak s tím naloží," podotýká Kubát.

Politici se vskutku myšlenkami na ozdravení jejich prostředí zjevně nezabývají. Svědčí o tom i jejich velmi slabá účast na zmíněném semináři (mezi posluchačstvem převládali profesní právníci a studenti). Otázka pochopitelně je, zda by se současný ansámbl ze Sněmovní ulice vůbec dokázal k nějaké pronikavější reformě odhodlat. Představa, že budou muset opravdu soutěžit o voliče ve svých obvodech (ve většinovém systému to jinak nejde), a ještě přijdou o některé výsady, jako třeba kdykoli překopávat návrh zákona, pro ně určitě není přitažlivá.

Kádry z druhé ligy

Rázem se dostáváme ke druhému problému: nejsou lidi, kteří by dokázali reformu prosadit. Jak známe z dějin, velké politické kroky si vyžadují velké politické osobnosti. Stačilo se podívat na debatu před neúspěšným hlasováním o rozpuštění sněmovny – prakticky jediný, kdo prokazuje politický talent hodný vzdorovat současné hlavě státu, je masami nenáviděný exministr financí Miroslav Kalousek. Ostatní, včetně sociálnědemokratického dua Sobotka–Hašek, předsedkyně dolní komory a pravděpodobné volební jedničky ODS Miroslavy Němcové, ale i úřadujícího předsedy občanských demokratů Martina Kuby, působí, chtě nechtě, jako druhá liga. A Karel Schwarzenberg je objektivně za zenitem.

Kvalita české politické reprezentace pak samozřejmě hraje svoji roli i v nepřesvědčivém výkonu v přetlačované se Zemanem.

Nebo dokáže si někdo z pamětníků představit, že by Hrad podobně zametl se sněmovnou v době, kdy ODS šéfoval Václav Klaus, ČSSD vedl Zeman a křesťanské demokraty Josef Lux? A to Václav Havel zasahoval do hry opravdu s chutí…

Jenže ani s těmi politickými osobnostmi to není úplně jednoduché. Vezměme si třeba zmíněné Klause a Zemana. Vždyť právě už za jejich vládnutí vyhřezly chronické problémy, s nimiž se politika potýká dodnes – například neschopnost obou hlavních stran sestavit vládu se spolehlivou parlamentní většinou.

Ukázalo se také, že síla osobnosti nemusí nabrat pouze pozitivní směr. Příkladem budiž současný prezident. Připomeňme, jak Zeman po svém neúspěchu v prezidentské volbě před deseti lety pozurážel ve svých knihách někdejší kolegy z ČSSD a jeho zhrzenost dodnes sociální demokraty paralyzuje. Příznačné je, že prezident si zjevně libuje v krizových situacích.

Chybí vůle

Odborníci upozorňují i na další patologické jevy české politiky. Například postupné zužování už tak nízké členské základny politických stran a na druhé straně schopnost lokálních politiků ovládat místní stranické organizace. "Z toho plyne, že elity, které tento systém plodí, jsou převážně napojené na tyto mechanismy ovládání a korupčního rozhodování. Tohle z principu nejsou lidé, které v české politice postrádáme," říká Lukáš Linek ze Sociologického ústavu Akademie věd.

Asi nejvíce v tomto ohledu strádá ODS, i bez ohledu na dopady červnového policejního zásahu na Úřadě vlády. Již za Nečasova předsednictví bylo jasné, že straně by prospěl charismatičtější vůdce, nikdo takový ale nebyl po ruce. Současně občanští demokraté doplácejí na to, že jim vyprchaly ideologické a programové pilíře z 90. let, a stojí před novým hledáním vlastní identity. To jsou ovšem problémy, s nimiž se zavedené strany musejí vypořádat samy.

Ale vraťme se k úvodním otázkám. Vypadá to, že efektivní politický režim a silné osobnosti jsou do určité míry spojené nádoby a problém je u nás v obojím. Nicméně, jak trefně říká politolog Kubát, zatímco osobnost si vyrobit nemůžeme, reforma demokratického režimu se, aspoň teoreticky, provést dá. Úprava pravidel, která by dala domácí politice lepší, funkčnější rámec, ale zatím není na pořadu dne. Zřejmě musí být ještě hůř, aby se začalo o generální opravě aspoň vážně přemýšlet.