Po útocích v Paříži začali politici v Česku intenzívněji debatovat, jak zvýšit možnosti tajných služeb a lépe chránit bezpečí občanů země. A to je určitě dobře. Je jen škoda, že nemají odvahu pustit se do zásadní reformy zpravodajského systému, který se koncipoval na začátku devadesátých let a byl kodifikován zákonem č. 153 z roku 1994.

Výsledkem je norma, která částečně odráží nepříliš velký zájem tehdejšího předsedy vlády o zpravodajství jako takové, ale hlavně obavu politiků, až na výjimky tvořících koaliční vlády, dát jednomu ministrovi pravomoc řídit BIS. Proto zákon říká, že služba je podřízena vládě a ta jediná je oprávněna ji úkolovat. I člověku neznalému vládních procedur, pokud jde o toto pravidlo, musí být zřejmé, že se asi obtížně sejde celá vláda k tomu, aby řediteli BIS vydala pokyn k činnosti.

Proto si postupem času tuto pravomoc více či méně přisvojil předseda vlády. Sice logicky, ale bohužel v rozporu s dikcí zákona. Jsem přesvědčen, že je špatně, když BIS není podřízena buď ministru vnitra, nebo přímo předsedovi vlády.

Stejný zákon říká, že prezident republiky může úkolovat tajné služby s vědomím vlády. Dokonce i ve vztahu k Vojenskému zpravodajství, přestože je vrchním velitelem ozbrojených sil ČR.

Jak to vypadá v praxi? Přijde prezident na jednání vlády a nechá si svůj úkol odhlasovat, nebo na její jednání zasílá písemný požadavek? Schází se vláda k projednání takového úkolu na mimořádném zasedání, chce-li prezident využít své zákonné možnosti v době, kterou on považuje za nutnou?

Který z ředitelů tajných služeb, obdrží-li úkol či požadavek z kanceláře prezidenta či premiéra, žádá před jeho splněním souhlas celé vlády? Aby bylo zákonu učiněno zadost, může aspoň ředitel civilní rozvědky ÚZSI obdržení takového úkolu ohlásit ministru vnitra a ředitel Vojenského zpravodajství ministru obrany. Komu to případně hlásí ředitel BIS, ví zřejmě jen on sám.

Již zmíněná civilní rozvědka nejenže stále nemá žádnou, tedy ani parlamentní kontrolu, ale je podle výše uvedeného zákona součástí ministerstva vnitra. To je pozůstatek doby, kdy tak fungovala její předchůdkyně, totalitní 1. správa StB se značnými výkonnými pravomocemi.

Civilní rozvědka, tedy služba působící výhradně v zahraničí, je součástí ministerstva vnitra, jež má na starosti výhradně vnitřní bezpečnost země. Faktem je, že jenom velmi málo zemí má tuto službu podřízenu ministerstvu zahraničí, kam de facto svojí činností nejlépe patří. Britské MZV má podřízeno ještě i GCHQ, obdobu americké NSA, kterou nechvalně proslavil Snowden.

Kontrola služeb je významnou součástí demokratické kontroly výkonné moci. Není nutné a ani žádoucí, aby byla pouze parlamentní. Je trochu rozporuplné, aby náš zákonodárce kontroloval činnost služeb porušující zákony cizích zemí. U BIS je to naprosto legitimní.

Zárodky debat o apolitickém orgánu, který by byl sestaven z vážených osob země s velkými pravomocemi a s nejvyšším stupněm prověření, jsou cestou správným směrem ve snaze ověřovat, co služby dělají.

Pomohlo by to také budovat potřebnou důvěru občanů, aby měli záruku, že služby nemohou být zneužity proti nim. A rovněž aby se vyloučilo, že budou sloužit stranickým zájmům.

To by umožnilo současné vládní garnituře, která za tento stav nenese žádnou odpovědnost, aby zpravodajský systém v zemi narovnala. Služby musí být řízeny účinně a úkolovány rychle podle zákona.

Právo, 29.1.2013

Autor byl náčelník Vojenské zpravodajské služby, dnes bezpečnostní poradce