Politická válka zuří. A to nejen mezi vládou a opozicí či mezi jednotlivými stranami. Karel Schwarzenberg na nedávném kongresu TOP 09 trefně vylepšil starý známý bonmot o stupňování nevraživosti, který v aktualizované podobě zní: nepřítel – úhlavní nepřítel – koaliční partner – spolustraník.

Vzpomněl jsem si na něj, když se sdělovacími prostředky prohnaly tři aféry významných politiků ODS. První se týkala starosty Praha 11 Dalibora Mlejnského, který měl opsat diplomovou práci. Než jsem se stačil nasytit radostí z novinářské investigativní práce, dozvěděl jsem se, že vše se provalilo v rámci vnitrostranického boje.

Druhá kauza se týká člena legislativní rady vlády, poslance a předsedy královéhradeckých občanských demokratů Pavla Staňka. Coby člen představenstva letiště v Hradci Králové si podle Mladé Fronty Dnes bez zaplacení do svého auta postupně načerpal 469 litrů nafty. "Směr, jakým se vyprávění ubírá, bezpochyby ukazuje, že jde o politický boj. A co hůře: o politickou objednávku," uvedl Pavel Staněk, jenž se domnívá, že příště vyplavou na povrch informace, které jej a jeho bratra budou spojovat s královéhradeckou výstavbou.

Třetí případ je ze všech nejznámější a stál křeslo ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka. Kdekdo se mu nyní vysmívá, jak naivně se přiznal k odklánění peněz před manželkou v rozvodovém řízení. Na počátku ale byly pochybnosti okolo transakcí na účtu Kocourkovy matky, což by média sama o sobě docela určitě nevypátrala. Tohoto sólokapra jim prostě musel někdo nabídnout. Někdo s nějakým zázemím a s nějakou motivací.

Máme hned několik důvodů, aby nám přebíhal mráz po zádech. Cyniky zaujme, jakou hroší kůži to čeští politici vystavují. Nenapadne je, že na plagiátorství či odklánění miliónů se jednoho dne přijde. Anebo je to sice napadne – ale situaci si vyhodnotí tak, že jim to šibalství stojí za risk.

Další smutnou zprávou je, jak nám zde vzkvétají diskreditační kampaně. Politici se vzájemně nelikvidují v otevřených soubojích, oni si podrážejí nohy nenápadně a anonymně. Slouží k tomu šikovně vypouštěné drby i citlivé informace často šířené prostřednictvím rozličných mediálních a PR agentur. Vyříkávat si nepříjemné pravdy z očí do očí už dávno neletí. Je to nepohodlné, vysilující a případná špína leckdy ulpí na obou stranách sporu. Oč je potom jednodušší, když existuje pouze strana jedna, na níž doráží smečka hlídacích psů demokracie.

Citovaný výrok předsedy Schwarzenberga nabourává politologické definice politických stran. Podle nich spojují členy partají ideály, zájmy a cíle, nemluvě o touze po moci. Člověk by tudíž myslel, že politická strana je dobře šlapající stroj či soudržná parta přátel a spojenců v dobrém i zlém. Chyba lávky. Ačkoli české politické strany mají minimum členů, nebrání jim to v nedůvěře, podezřívavosti a vzájemném házení klacků pod nohy. Spory už neprobíhají jen mezi názorovými frakcemi, ale i ekonomicky motivovanými vlivovými skupinami nebo ambiciózními jedinci.

Kapitolou samou pro sebe pak je role novinářů, a obzvlášť médií veřejné služby, v účelově nastolovaných a dávkovaných kauzách. Jistě není pěkné, když skákají na špek různým manipulátorům a navenek se přitom silácky pyšní investigativními výkony. Na druhou stranu ale po nich těžko vyžadovat mlčení jen proto, že špínu o panu X dodal pan Y. Zvlášť když je ve veřejném zájmu vědět o nepravostech spojených s našimi volenými zástupci.

Podobně zásadní informace by však měly být provázeny seriózními analýzami, náčrtem pozadí a souvislostí. Pak by nemělo docházet k tomu, že v jednom pytli skončí nepříjemná fakta stejně jako snůška výmyslů sepsaná třeba do někdejší takzvané Kubiceho zprávy. A kdo jiný by na to měl dohlížet než editoři a šéfredaktoři. Koneckonců, pro jakékoli médium je tím nejhorším myslitelným, když se o něm rozšíří, že pracuje na zakázku pro toho kterého politika či politickou stranu.

Pro nás naštěstí jsou i politici, kteří nepotřebují hordy nepřátel a mnohé na sebe prozradí sami. To se podařilo například miliardovému exministrovi Aleši Řebíčkovi, který se svým fotbalovým slávistickým souvěrcům nedávno svěřil s tím, jak úžasně na akciích společnosti Viamont kdysi zbohatl. Potom už stačilo jen porovnat Řebíčkem uváděné částky s jeho někdejšími oficiálními majetkovými přiznáními.

Neradujme se ale předčasně. Upřímných či naivních zpovědí politiků a dalších veřejných činitelů bude vždy méně než nenápadně nastolovaných afér. A právě s nimi bychom se měli učit citlivě nakládat.