Na těch závisí i jeho znovuzvolení. Měl-li by pokračovat trend růstu preferencí sociální demokracie (a ČSSD by spolu s komunisty měla po volbách ve Sněmovně většinu), je velmi nepravděpodobné, že by byl Klaus prezidentem o rok a půl později znovu zvolen. Premiér Jiří Paroubek není Vladimír Špidla. Pohlídal by si, aby byl kandidát ČSSD pro KSČM tentokrát přijatelný (což byl ostatně už Miloš Zeman v roce 2003, ale nebyl přijatelný pro špidlovskou část ČSSD).

Některé sdělovací prostředky se pokusily přirovnat Klausův projev k tzv. Rudolfínskému projevu prezidenta Václava Havla. Havel ovšem v Rudolfínu v roce 1997 hovořil k oběma komorám parlamentu a dopředu avizoval, že půjde o jakési jeho zhodnocení situace v zemi, jakož i o nabídku vlastních vizí dalšího vývoje. Rudolfínský projev byl projevem otevřeně volebním, nebyl maskován coby proslov k státnímu svátku. Uskutečnil se jen několik týdnů před prezidentskou volbou. Havel často opakoval, že tento projev přednesl právě proto, že chtěl před prezidentskou volbou vyložit karty na stůl. Pokud by jeho proslov měl mít za následek jeho nezvolení, budiž.

Ti, kdo si myslí, že Klaus „kope za občanské demokraty“, protože chce za každou cenu vládu ODS v čele s Mirkem Topolánkem, se hluboce mýlí. Hlavním politickým programem Václava Klause byl vždy Václav Klaus sám. O výhru ODS mu jde jen do té míry, do jaké mu takový výsledek může zaručit znovuzvolení prezidentem. Což samozřejmě neznamená, že by Klaus nepreferoval spíše vítězství pravice. Jenže Klaus vždy dělal politická rozhodnutí naprosto instrumentálně. Pokud mu v praxi vyhovoval například bankovní socialismus, pravicové recepty byly odkázány do role pouhé rétorické ozdoby jeho skutečné politiky.

Klausovo úsilí být znovu zvolen je samozřejmě zcela legitimní. To, že k tomu používá poněkud nečistých prostředků, když například zneužije projevu při státním svátku, je záležitost poněkud tristnější. Naprosto tristní je ovšem především to, co Klaus říká.

Jeho provokativní názory na úlohu nevládních organizací, lidská práva, ideologii tzv. europeismu, či multikulturalismus jsou tristní především proto, že se neopírají o důkladnou teoretickou argumentaci. Klaus se o nic takového už ani nesnaží. Nenabízí ucelené koncepty, nabízí provokace, které zaujmou dostatečný počet novinářů a jeho kritiků natolik, že se o nich diskutuje. Klaus tak zdánlivě dominuje intelektuálnímu a politickému diskursu v zemi.

Autor těchto řádek strávil v minulosti dost času vyvracením některých Klausových názorů a teorií. V poslední době má ovšem sílící pocit, že to nedává smysl. Pan prezident stále dokola opakuje několik klišé a pouček, které nabývají ve veřejnosti podoby zásadních stanovisek nikoliv kvůli tomu, co Klaus říká, ale proto, že je říká prezident země.

Prezidentův projev k 28. říjnu se tak nejvíce ze všeho podobal dunění prázdné nádoby. Po eklektickém historickém úvodu následoval předpověditelný útok na politické protivníky, který byl vystavěn částečně ze zmíněných teoretických klišé, kterými nás pan prezident v poslední době stále více oblažuje, a částečně z opoziční politické munice strany, jejímž je Klaus čestným předsedou.

Co je na současném Klausovi nejsmutnější, není to, že se údajně chová jako vrtošivý stařík nebo jako monarcha (jak ho - zbytečně neslušně - označil designovaný ministr zdravotnictví David Rath), ale jeho zřetelný intelektuální úpadek. Je prostě patrné, že Klaus je v politice už příliš dlouho. Celých posledních 16 let strávil v nejvyšších ústavních funkcích - odříznut od reality, obklopen poradci a přitakávači. Jeho povaha mu navíc neumožňuje, aby se skutečně otevřel kritickým názorům. Výsledkem je, že slyší jenom to, co chce slyšet. Jeho intelektuální výbava se stává sbírkou recyklovaných pouček, které se už ani nenamáhá teoreticky rozvádět a obhajovat. Stačí přece, že je vyslovil prezident. O oslavné pajány se pak postarají dvorní vykladači, kritiky ukřičí proklausovské mediální úderky.

Při poslechu jeho projevu k výročí vzniku Československa měli někteří politici a analytici jistě oprávněně pocit, že Klaus je stranický, nebo že říká věci, které jsou zbytečně vyhrocené, a tudíž málo objektivní. Autor těchto řádků nic jiného od tohoto prezidenta nečekal - proto nemohl být šokován touto stránkou prezidentova vystoupení. Co ale šokující bylo, je myšlenková prázdnota člověka, který v začátcích své politické kariéry býval brilantním diskutérem a vnášel do domácího politického diskursu zajímavé náměty i znalosti načerpané studiem. Nyní v jeho slovech ovšem ponejvíce duní už jen myšlenkové prázdno.

Webová stránka Jiřího Pehe