Sobotní odborářská demonstrace na Václavském náměstí nepřinesla nic, co by vyvolalo překvapení. Neváže se k ní žádné „nej“, není největší ani nejradikálnější ani žádná jiná nej. Vláda odhodlaná k reformám musela s demonstracemi počítat dopředu. Konají se proti reformním krokům i v zemích těsně před krachem, kdy je nutnost reforem jaksi hmatatelná. V takové situaci zatím nejsme, jsme ve fázi směřování ke krachu a chystané reformy nejsou nijak drastické, spíš omezující a obtížné. Nicméně jeden překvapující rys přece jen na ní najdeme. Zúčastnilo se jí víc lidí, než organizátoři čekali.

Předseda odborářů Jaroslav Zavadil si pochvaloval, že akce stála čtyři miliony, kdežto ta loňská zářijová stála milionů devět. To je pěkný nárůst efektivity. Nezasloužil se o to Jaroslav Zavadil a jeho odborové svazy. Na demonstraci přišlo víc neorganizovaných občanů než kdykoli jindy. Byla to tedy do jisté míry demonstrace politická.

Přirozeně že politické rysy mají všechny odborářské akce. Vazba našich odborů na sociální demokracii je očividná. Pro naši hlavní levicovou demokratickou stranu je to vítaná podpora, ovšem zároveň je ta vazba limitující. O potřebách reforem hovoří jak odborářští předáci, tak i sociální demokraté, ovšem jedněm i druhým jde o to, aby reformy zaplatil někdo jiný, než jejich členové, eventuálně voliči. Je velmi pravděpodobné, že příští vláda bude pod taktovkou sociálních demokratů, a stejně je pravděpodobné, že reformní tlak bude silnější, než je dnes. Takže ta vazba rozhodně neznamená ztotožnění.

Sociální demokraté demonstraci podpořili. Jejich místopředseda Michal Hašek pojal to stanovisko jako čistě účelovou podporu. Doporučil občanům účast a zveřejnil pět důvodů, proč by to měli udělat. Jsou povýtce politické. Ten první je dočasnost vlády, její pád čeká do švestek. Druhý souvisí s tím prvním, je jeho příčinou – jde o vládu s pochybným složením a problematickou podporou. Klasickému odborářskému postoji se blíží třetí Haškův důvod, totiž ochuzování chudých a zbídačování těch, kteří se nemohou bránit, nemocných a důchodců. No a uzavírá svůj výčet tím, že občané mají v demokracii právo se vyjadřovat i mimo volební místnost a že on sám účast doporučuje.

Na tomto postoji je paradoxní skutečnost, že je na něm víc než to příslovečné „něco“. Nečasova vláda je skutečně vládou národního zklamání. Na vině ale není jenom obludný výkon Věcí veřejných. Politickou neschopnost projevila celá ta sestava, která dostala ve volbách nejsilnější mandát od obnovy demokracie v naší zemi. Hned na samém startu koaliční takzvaní partneři zahájili rvačku o to, kdo je víc reformní a protikorupční, a snažili se osvědčit své zásluhy házením špíny na protivníky. Teď, po roce, tam není nikdo, kdo by nějakou tu smradlavou koblihu nenakoupil. Výsledkem jsou výzkumy voličských preferencí, které naznačují ústavní většinu levice v parlamentě. No a samozřejmě výsledkem je bohatá účast na Václavském náměstí minulou sobotu. Radikálně Na demonstrace jsme si za dvacet let zvykli, ale jak se dělají radikální demonstrace, nám ukázali jenom zahraniční demonstranti při kraválech kolem MMF v roce 2000. Demonstrace u nás byly vždy slušné a poklidné. Troubí se na frkačky a řehtá řehtačkami, ale auta se zapalují v Madridu a v Aténách. Nedělejme si iluze, že nás radikalizace nečeká. V epoše zamořené mediálním smogem se radikální projevy vyplácejí. Letos v březnu uspořádala organizace ProAlt demonstraci proti vládním reformám bez velkého ohlasu ve veřejnosti. Stačila ale vcelku nevinná zmínka socioložky Terezy Stöckelové o občanské neposlušnosti a o ProAlt sice ještě neví každý, ale její existence neunikla pozornosti.

Tím spíš, že s obratností slona v porcelánu zareagovala vládní strana. Opravdu, seriózní spolky a soudní občané by si měli stanovit interní zápověď nadužívání slov jako „fašismus“ a „komunismus“ a „Hitler“ a „Lenin“. Pravda, i sami odboráři perlili v sobotu slogany o vládě, která lže víc než komunisti. Od účastníků demonstrací se nějaké to přehánění jaksi očekává. Seriózní politik by se ale podobných úletů dopouštět neměl.

K pokřiku bude mít ještě mnoho příležitostí. Blízká smrtelnost této vlády zdaleka není jistá. Nesedí na bajonetech, ale na hlasovacích tlačítkách ve sněmovně. Dostane důvěru, nebo nedostane, tak zní otázka. Směšné jsou pokusné balonky typu „což kdyby to vzal Sobotka“. Sociální demokraté by byli blázni, kdyby na něco takového skočili. Brzký odchod této vlády čekat s jistotou nemůžeme, zato s velkou jistotou můžeme čekat opakování akcí ze soboty. V provedení masovějším a velmi pravděpodobně i radikálnějším. Státotvorná umírněnost začíná být „out“, radikalismus je mnohem mediálně efektivnější. To je mechanismus, který ani nemusí být nastartován, aby fungoval.

LN, 24.5.2011