POLITIKA: V Charitas se bojuje o Prahu
Zcela určitě nejde jenom o členy předsednictva, jde o všechny trochu významnější funkcionáře, kteří namísto jasného stanoviska vyčkávali a slinili prst nebo dokonce v Kalouskově kroku viděli dobrý nápad. V takovém stavu věci je skutečně nejlepším řešením radikálně věci vyříkat, jidáše a farizeje převolit a začít nanovo s čistým stolem. Špatné je na tom to, že pro vyhřeznutí krize si strana stěží mohla vybrat horší chvíli.
Výměna stranického vedení má svůj smysl především tehdy, když současně ovlivňuje celou stranickou reprezentaci. V každé parlamentní straně je totiž v rukou vedení soustředěna moc pouze částečně. Druhým, neméně významným nositelem moci je parlamentní klub. Právě on a v něm jeden každý člen je nezastupitelným a nenahraditelným převodníkem stranické politiky do politiky veřejné. Se složením poslanců za KDU-ČSL, jejich náhradníky a náhradníky náhradníků v tuto chvíli až do nejbližších parlamentních voleb žádný sjezd nic neudělá, stejně tak nelze zpětně zasáhnout do senátních kandidátek, snad jen v nejhorším případě odvolat kandidáta vlastního a vyslovit podporu někomu blízkému. V případě, že budou změny ve stranických orgánech příliš drastické, v případě že se zhroutí rovnováha sil, která rozhodla stranické primárky, může se stát, že se výrazným způsobem sníží loajalita členů poslaneckého klubu vůči mateřské straně, ve které je nic dobrého nečeká.
Všechny další události, které se v příštích týdnech budou mezi lidovci odehrávat, budou řešit hranatou elipsu, a to kterak promítnout čerstvé události do vedení strany a současně jak udržet nutný modus vivendi s vlastním poslaneckým klubem a jedním každým jeho členem.
Celé drama je navíc rámováno do vnitropolitické situace. Lidovci jsou součástí nekomunistické stovky a v tuto chvíli její kriticky ohroženou součástí. Miroslav Kalousek prokázal, že nejméně jednomu lidoveckému poslanci není koalice s komunisty proti pragmatické mysli a každý z lidoveckých poslanců je již v tuto chvíli testován, zda by na hraně politické beznaděje náhodou neuvítal teplý krb a třicet stříbrných. V zájmu ČSSD v tuto chvíli je, aby krize KDU-ČSL byla co nejhlubší a vytvořila pokud možno optimální podmínky pro získání potřebného sto prvního hlasu právě uvnitř tohoto klubu. Tímto způsobem je třeba číst indiskreci vůči Cyrilu Svobodovi, ať se zakládá na pravdě nebo nikoli. Strmý pád jeho hvězdy brzdilo pouze prestižní ministerské angažmá a teď se zdá, že socialisté za Svobodou klouzajícím po mokrých schodech poslali ještě piáno.
Ještěže toho Paroubka máme. Jeho hlavní slabostí je neotřesitelná touha vítězit v každém okamžiku. Snadno se pak stane, že mluví o něčem, o čem by měl ve vlastním zájmu být zticha. Za chováním socialistů se skrývá práce dobrého a také naprosto bezohledného stratéga. Může to být sám Paroubek, i když se osobně domnívám, že spíše dokáže naslouchat svému analytickému týmu. Díky nepřekonatelnému nutkání poučit svoje okolí o svém zcela jistém vítězství pak upozorňuje na tahy, které by měly být v šeru co nejvíce a co nejdéle.
Zatím posledním z těchto úletů je jeho přiznání, že svůj zasloužený návrat do Strakovky bude řešit až po senátních volbách.
Jelikož Paroubkův návrat do premiérského křesla má svůj smysl pouze tehdy, když bude disponovat většinou ve sněmovně, lze z tohoto vyjádření odvodit celou strategii ČSSD do následujících týdnů. Prvním krokem dát Topolánkovu vládu vykrvácet na hlasování o důvěře a současně ji nechat viset ve vakuu mezi slibem předčasných voleb a nemožností toho dosáhnout proti vůli komunistické stovky. Navíc rozšťourávat lidovce jako stranu a lákat její jednotlivé poslance. V období před senátními a komunálními volbami spíše nenápadně (pokud to Paroubek vůbec dokáže) oslabovat voličský potenciál ODS s poukazem právě na neschopnost menšinové vlády-nevlády a jejího premiéra.
Po podzimních volbách logicky ochabne ostražitost, ambice řady vlivných komunálních politiků budou možná ukojeny, možná neukojeny, ale v každém případě odsunuty nejméně až ke krajským volbám, prostor pro pragmatické experimenty se zase rozšíří a bude známa i nová situace lidoveckých poslanců.
Ať si to Jiří Paroubek připouští nebo nepřipouští, právě podzimní volby do senátu a zastupitelstev velkých měst budou významným testem. V senátních volbách nemá ČSSD téměř co ztratit, hodnotit se bude buď úspěch nebo odstup za vítězi, v komunálních volbách se doposud úspěšně testované spojenectví ČSSD – KSČM stane základní osou společného postupu obou stran. Před čtyřmi lety se na radnicích ocitli první rudí primátoři, měřítkem úspěchu bude změna jejich počtu.
Navíc, není bez zajímavosti, že Paroubek svůj atak na Strakovku oznámil na období, kdy shodou okolností bude probíhat volební kongres ODS. Pozice Mirka Topolánka, pokud neprovede nějaké to Kalouskovo salto, je neotřesitelná, přesto může mít současné vzbouření u lidovců svoje dopady i na ptačím sletu. Především volební lídři z neúspěšných krajů nebo ti, jejichž pozice je mnohem více založena na vnitrostranických dohodách, než vnější popularitě, se mohou dostat pod velmi nepříjemný tlak vlny, která by za normálních okolností nastupovala nejdříve za dva roky.
Zda úspěšná revoluce nalezne nějakou odezvu i v další početné straně, u sociálních demokratů, nebo zda dál bude posilovat Paroubkova autokracie, neodhadnu. Faktem je, že Mirek Topolánek si pro jednání s ČSSD sesazení Paroubka dal jako podmínku. Socialistický komunál v porovnání se silou centra je řádově slabší než je tomu v ODS či v KDU-ČSL. Pokud ovšem podzimní volby zopakují socialistické výsledky voleb předchozích a bude pokračovat sestup volebních preferencí ČSSD, může být Paroubek z červnového hrdiny náhle listopadovým obětním kozlem i za současného rozložení sil uvnitř ČSSD.