Třikrát a dost, toto heslo navrhovali lidovci v souvislosti s postihem závažných trestných činů. Zjednodušeně řečeno, potřetí už mělo následovat doživotní vězení. Takovouto zásadu by měli převzít tuzemští politici při řešení důchodové reformy.

Už potřetí vytvořili komisi, která by se jí měla zabývat. Pro důchodový systém by bylo žádoucí, aby tentokrát už následovalo doživotí. Není to myšleno tak, že by komise měla o reformě nekonečně diskutovat. Naopak měla by se dobrat k nějakému návrhu, který by politici měli převzít a prosadit. Doživotí, nebo alespoň desítky let, by se měly týkat toho, aby nově prosazený systém po tuto dobu stabilně fungoval.

Prvním dvěma důchodovým komisím se podařilo dopracovat ke konkrétnímu návrhu na podobu důchodového systému. Ve druhém případu dokonce Nečasův kabinet prosadil vznik tzv. druhého pilíře. Problém je v tom, že nově vytvořená důchodová komise pracuje na jeho zrušení.

Sociální demokraté to slibovali už před volbami. Nyní se svůj slib snaží splnit. Nemají to příliš složité. Právě jejich kritika na adresu tzv. druhého pilíře velmi přispěla k tomu, že mu lidé nedůvěřují a že do něj masivně nevstupují. Přitom bez hojné účasti v něm, nemůže normálně fungovat. Stal se svým způsobem mrtvě narozeným dítětem a čeká se pouze na formální vystavení úmrtního listu.

Postupnou likvidaci tzv. druhého pilíře však nelze vydávat za důchodovou reformu. Nově ustavená komise nemá zatím jasnou představu o tom, na čem by měla být založena. Přitom téměř pět milionů lidí si už dobrovolně na důchod spoří v rámci penzijního připojištění se státní podporou.

Zatím je od tohoto kroku neodradily ani stávající podmínky, které jim zaručují relativně nízké zhodnocení vkladů. Komise by tudíž mohla uvažovat tímto směrem. Došlo-li by k jeho zatraktivnění, ať už formou vyšší podpory od státu či zaměstnavatelů, případně většími možnostmi zhodnocení, mohly by takto získané finance přispět k tomu, aby se lidé tímto způsobem lépe zabezpečili na stáří a nemuseli by se spoléhat pouze na penze od státu.

Tato závislost je v konfrontaci s ostatními státy unie velmi vysoká. Zároveň se důchodový systém ocitl v posledních letech v deficitu. Výplatu penzí nelze zastavit, proto musí státní pokladna vzniklý rozdíl nějakým způsobem dotovat. Lze to činit růstem daní, úsporami ve výdajích, které budou využity pro výplatu důchodů, nebo zvyšováním rozpočtového schodku.

V neposlední řadě by mohlo dojít k tomu, že by se pouze menší balík peněz rozdělil mezi větší počet příjemců. Zjednodušeně řečeno státem zaručené důchody by významně klesly. Také z tohoto důvodu nelze o důchodové reformě diskutovat donekonečna.

Nebylo by špatné, kdyby se v tomto případu uplatnilo lidovecké heslo "třikrát a dost".