Hlavním axiomem předvolební kampaně se stalo tvrzení, že Nečasova vláda byla katastrofa

Půldruhého měsíce před volbami je česká politická scéna rozdrobená a nepřehledná jako nikdy předtím. Ale téměř všechny formace (tedy kromě ODS a TOP 09) s jakous takous nadějí na vstup do sněmovny spojuje jeden axiom, o kterém už netřeba diskutovat: totiž že vládnutí Nečasova kabinetu byla pohroma. Tvrdí to prezident, oba rivalové v čele sociální demokracie, kteří se neshodnou skoro v ničem, ale v hodnocení Nečasova kabinetu používají totožná slova ("nejhorší vláda v novodobé historii"), nové strany i, zdá se, nezanedbatelná část médií.

Jsme zdrávi a daří se nám hrozně

Člověk nemusí být Nečasův mluvčí, aby ho k nejfrekventovanějším stížnostem na nečasovskokalouskovskou garnituru napadaly důležité kontrapunkty. Dusila vláda příliš ekonomiku, která se pak zbytečně dlouho potácela v recesi? Ano, nicméně taky celá Evropa žila ve strachu z otřesů v eurozóně (zažehnaných zatím jen bezprostředně) a bylo asi správné se na ně pro všechny případy nachystat. České veřejné finance jsou dnes nastaveny lépe než před vypuknutím finanční krize v roce 2008, primární rozpočtové saldo (cituji ekonoma Davida Marka) se podařilo stlačit z téměř tří pod jedno procento HDP. Míň dluhů a víc úspor dnes charakterizuje české firmy i české domácnosti. Z krize vycházíme relativně zdrávi.

Možná stejně závažnou příčinou útlumu domácí ekonomiky jako tvrdohlavost při zvyšování DPH je cena elektřiny, do značné míry zaviněná vynucenou podporou obnovitelných zdrojů. Teprve tato vláda proti nim něco prováděla a její nejsilnější strana – ano, ODS – byla jediná, kdo před lety proti zelené legislativě, jíž se zadělávalo na potíže, marně hlasoval.

Přestože lidí bez práce za posledních pět roků přibylo a chudším vrstvám rostly vinou vyšší DPH životní náklady rychleji a citelněji než bohatším, pořád ještě se republika může pyšnit pátou nejnižší nezaměstnaností v EU a problém sociálního vyloučení, jímž se rutinně vysvětlují protiromské nálady na českých maloměstech, asi v zemi s nejnižší mírou chudoby v Unii taky nebude tak palčivý, jak nám líčí neziskový sektor.

A pak je tu samozřejmě obecná představa o zkorumpovanosti vládnoucí garnitury. Třeba nebyla bez skandálů, ty skutečné obyčejně vyplavou na povrch až díky garnituře následující, nicméně skandálů srovnatelných s privatizací MUS nebo OKD, o tendru na gripeny ani nemluvě, se Nečasova vláda podle dostupných zpráv nedopustila. A ty, které si hrozila uhnat, jako byl ekotendr, z vlastních sil odvrátila.

Obava, že politici svazují ruce policii a státním zástupcům, byla namístě před deseti lety, kdy se nepohodlný detektiv mohl ocitnout až třeba ve vězení. Ale veřejné mínění mívá fázové zpoždění, takže ta obava je v zenitu v době, kdy šéf jednoho domněle elitního policejního útvaru ve spolupráci s jedním státním zástupcem klidně smetou vládu, protože její premiér uzavíral politické výměnné obchody, za jaké ještě nikdo nikdy nikde v západním světě nebyl odsouzen.

Karel Kryl a dědicové

V kurzu je dnes ale rozzlobenost. Když nedávno nakladatelství Rozmluvy vydalo v reedici knižní rozhovor s Karlem Krylem z roku 1993, nakladatel na přebal napsal: "Fascinující je Krylova reflexe nových poměrů po listopadovém převratu (...) Teprve nyní překvapeně vidíme, v čem všem se Kryl nemýlil – teprve když utichly dobové vášně, můžeme porozumět hloubce jeho pohledu." Jenže až na několik trefných postřehů ke konkrétním lidem se ony Krylovy reflexe omezují na žehrání, že politici se místo kulturou zabývají ekonomickou reformou, že nebyli potrestání nositelé komunistického režimu a že tehdejší politický pária Miloš Zeman nemusí být tak špatný. Je to spolehlivě nejrozbředlejší a nejslabší část knihy, vylézá z ní zpěvákova frustrace, že mu lidé přestávají chodit na koncerty a kupovat desky. Ale dnes, v náladě marasmu, stačí mlhavá vzpomínka, že Kryl "byl proti" už před dvaceti lety, a legenda je na světě. Pátého října uvádí Švandovo divadlo v Praze premiéru hry o Krylovi, "vizionáři a prorokovi, jehož skeptické názory publikum v porevolučním nadšení najednou nechtělo slyšet".

Tato kaskáda efektního rozčílení na poměry teče od Kryla ke služebně mladším a ještě mladším ročníkům: za novodobého Kryla bývá označován Tomáš Klus, jehož nabubřelý song Pánubohu do oken (u nás "pšenka nekvete, člověk zde vyvinul se z prasete") je asi nejpopulárnější český klip na YouTube. Klus paralelu s Krylem skromně odmítá, ovšem ne tak vehementně, aby se ho na ni tazatel v příštím rozhovoru bál zeptat. A na titul severočeského Kluse zase aspiruje harmonikář Petr Lüftner s protestsongem Ty jsi to Ústí. Kdo znal Ústí před dvaceti lety a dnes při návštěvě vidí, že se někam vyvinulo, nechce věřit přání, aby se městu aspoň z procenta vrátila "jeho zašlá zář". Jistě, podvody na ústeckém magistrátu a na kraji čněly i nad další kraje a města, ale přesto – co je to za společnost, kde mladý rozervanec boduje s písničkou o zmanipulovaných veřejných zakázkách?

Znamení konce

Václav Havel byl na sklonku života nejvýznačnějším popularizátorem teze, že české dějiny se odehrávají v dvacetiletých cyklech a že za pár let let nás čeká zvrat k lepšímu. Dnes při pohledu na nové subjekty bojující o vstup do sněmovny je zřejmé, že zatím nedochází ani k touženému překonání postkomunistického dědictví (být v 80. letech členem KSČ není u kandidáta téma), natož k přechodu na tzv. západní standardy v chování. Nikoho nezarazí, když se na jedné kandidátce setkají lidé stojící ještě nedávno na opačných březích politického spektra. Nebo když jeden nedávný ministr klidně vleze na kandidátku vysloveně protisystémového hnutí. Přestává být spoleh na věci, o nichž se dřív tolik nepochybovalo, jako jsou průzkumy veřejného mínění či nestrannost ve zpravodajství některých celostátních titulů.

To všechno jsou příznaky konce jedné éry. Nikde není dáno, že příštích dvacet roků musí být horších. Ale nutkání přetavit onu všeobecnou nespokojenost, kterou po sobě navzájem papouškujeme a tím v sobě posilujeme, do nových poměrů, které se ani nenamáháme si představit, mnoho dobrého neslibuje.

LN, 11.9.2013