K základním kamenům institucionalizovaného bezpráví totalitního režimu, zvanému socialistické právo, patřila ústavně zakotvená vedoucí úloha komunistické strany. Princip byl prostý: co za zavřenými dveřmi rozhodla Strana, díky uplatnění tzv. demokratickému centralismu a nadřazenosti aparátu nad volenými orgány vnitřně nedemokratická, to státní aparát provedl, tomu se občané museli podřídit. Navenek se pokrytecky hovořilo o společném rozhodování strany a vlády a byly doby, kdy "pracující" děkovali "straně a vládě" plakáty na prodejnách za zlevnění toho či onoho zboží, jež pak namnoze zmizelo z trhu, nahrazeno dražším. KSČ rozhodovala o obsazení všech vedoucích míst ve státních a družstevních organizacích.

Čím dále jsme od Listopadu 1989, tím více se v chování politických stran projevuje sklon uvedený princip obnovit. Nejvýraznější to je u ODS, u které je intenzita jeho projevů nepřímo úměrná výsledkům průzkumů veřejného mínění: čím více pokračuje pokles oblíbenosti strany, čím bližší je další porážka ve volbách, tím důrazněji se řídí zásadou "po nás potopa" a uplatňuje svou vedoucí úlohu v koalici a ve státním aparátu. Svědčí to o ztrátě pudu sebezáchovy.

ODS má přitom mnoho dobrých důvodů k pokoře, neboť arogance odpuzuje nerozhodné voliče. Po pohromě z krajských a senátních voleb v r. 2008, kdy ztratila všechny pozice krajských hejtmanů a většinu v Senátu, se jí nevedlo ani ve volbách do Poslanecké sněmovny v r. 2010. Propadly sice obě "státostrany", ale v případě ODS byl výprask bolestivější: se 70procentním propadem mandátového zisku proti výsledku z r. 2006 skončila jako druhá za ČSSD a většinovou vládu by bez pomoci cizorodého prvku Věcí veřejných nesestavila. Jako nositelce nepopulárních reforem a úsporných opatření, dopadajících na sociálně slabé a střední vrstvy obyvatelstva, tedy na rozhodující masu voličů, a jako straně nejvíce zatížené korupčními skandály hrozí pokračující slábnutí vlivu.

Měla by si proto vážit koaličních partnerů a snažit se jim porozumět, neboť neskončí-li vůbec po příštích parlamentních volbách jako bezvýznamná opoziční strana, na jejich opoře bude při sestavení vládní koalice ještě závislejší než v r. 2010 a může se stát, že bude muset čekat, zda s ní její dnešní souputníci budou vůbec chtít pokračovat.

Zatím se ale zdá, že si ODS slábnutí podpory veřejnosti neuvědomuje. Ničím jiným si nelze vysvětlit ignorování demokratických zvyklostí sdílení moci, které se mimo jiné projevilo v přisvojení si funkce pražského primátora, na kterou má přirozený nárok vítězná TOP 09. Spoluvinu ovšem nesou i koaliční strany, které její nezřízené rozpínavosti nekladou odpor. Věci veřejné jí bez boje vyklidily ministerstvo vnitra a TOP 09 jí darovala post primátora. Obě tím výrazně oslabily svůj význam, upustily od provádění ofenzivní politiky a nejspíš nastoupily cestu trvalého poklesu vlivu až vyšumění do bezvýznamnosti.

Úlohu "vedoucí strany" v předlistopadovém smyslu slova se ODS snaží uplatňovat i v oblastech státní správy, jež by měly být proti stranickopolitickým vlivům chráněny: v justici a policii. Podřízení policie jakékoli politické straně je nejen silným prokorupčním opatřením, ale i zásahem, ohrožujícím demokracii. Mají-li soudy, státní zastupitelství a policie řádně fungovat, musí být oproštěny od jakýchkoli stranickopolitických vlivů. Snahy ODS o nadvládu nad nimi jdou proto přímo proti zdravému selskému rozumu a v protisměru k duchu koaliční smlouvy a vládního prohlášení, s nímž se Nečasova vláda ucházela o důvěru Poslanecké sněmovny.

Nezapomenutelná je hysterická reakce na odříznutí ODS od vlivu na policii vynucením odchodu Oldřicha Martinů z postavení policejního prezidenta Radkem Johnem a na následné obsazení funkce Petrem Lessym, vzešlým z výběrového řízení. Odveta na sebe nenechala čekat: Radek John byl záhadným, veřejnosti dodnes neobjasněným způsobem přinucen k vyklizení pozice ministra vnitra. Na jeho místo nastoupil formálně nestranický Jan Kubice, podezíraný sociálními demokraty, že záměrným zveřejněním pověstné Kubiceho zprávy vpředvečer parlamentních voleb v r. 2006 pomohl ODS k vítězství. Vzhledem k této okolnosti nezní jako fantazie podezření, že dnes má pro změnu posloužit ODS obnovením její nadvlády nad policií nápravou Johnových zásahů: vypuzením Petra Lessyho a jeho nahrazením policistou, oddaným ODS.

Na okraj dodávám, že zavedení výběrového řízení jako metody obsazování významných funkcí v silových složkách státní moci bylo ze strany Radka Johna záslužným činem. Naopak výběr metodou "kamarád přivedl kamaráda kamarádů", kterou nadále uplatňuje vláda Petra Nečase, je zavrženíhodný.

Předzvěstí brzkého konce Petra Lessyho ve funkci policejního prezidenta může ostatně být veřejné prohlášení ministra vnitra o narušených vztazích s policejním prezidentem kvůli jeho reakci na návrhy ministerské komise na personální a organizační změny v policii. O oslabení jeho postavení svědčí také chování poslankyně za ODS Jany Černochové, která ho nevpustila na zasedání sněmovního podvýboru pro reformu policie, na němž 1. náměstek ministra Jaroslav Hruška seznamoval jeho členy se záměry ministerstva. Dovolím si tvrdit, že právě proto, že je veřejnosti znám ostrý rozpor mezi ministrem a policejním prezidentem v dané věci, bylo nepřipuštění policejního prezidenta hrubou chybou: neznají-li poslanci stanoviska obou stran sporu, nemohou objektivně posoudit ministrovy záměry.

Vyloučení policejního prezidenta z debaty o připravovaných změnách je krajně neodpovědné. Uskutečnění ministrových záměrů bude mít na vývoj policie dlouholetý vliv, ale odpovědnost za následky již ponese někdo jiný. Nestane-li se zázrak, ministr vnitra a jeho spolupracovníci se v nejlepším případě dočkají ve funkcích voleb v r. 2014. Nepodaří-li se jim do té doby zlikvidovat Petra Lessyho, zůstane nejspíš ve funkci podstatně déle a bude to právě on, na jehož hlavu dopadnou všechny těžkosti, které realizace jejich záměrů přinese.

Nepřístojnost poslankyně Jany Černochové má zvláštní příchuť: jedná se o životní partnerku náměstka policejního prezidenta pro neuniformované složky policie Martina Červíčka, který se rovněž ucházel o místo policejního prezidenta. Možná paní poslankyně takto projevila svůj soukromý názor, jak podle ní mělo dopadnout výběrové řízení. Tento způsob nakládání s policejním prezidentem druhořadou političkou ODS může vzhledem k soukromému pozadí celé záležitosti narušit osobní vztahy mezi policejním prezidentem a jeho náměstkem, jinak slušným člověkem. To by si ovšem Martin Červíček nezasloužil.

Úlohu "vedoucí strany" prosadila ODS znova při obsazení funkce ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů. Veřejné výběrové řízení se nekonalo a o jmenování Ivana Bílka, bývalého náměstka Oldřich Martinů, rozhodlo vedení ODS. Úloze ODS jako "vedoucí strany" se v tomto případě bez odporu podrobily obě její koaliční souputnice. Z tisku se dovídáme, že takto byly věci dohodnuty na pověstné "krizové" schůzce předáků koalice s prezidentem republiky: volná ruka ODS při obsazení funkce ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů měla pro ni být kompenzací za vypuzení Oldřicha Martinů z pozice policejního prezidenta a za jeho nahrazení cestou stranicky neovlivněného výběrového řízení.

Okolnost, že vůdcové koalice byli ochotní domlouvat se pod patronací prezidenta republiky na použití stranického klíče při obsazování klíčových funkcí v policii, je znepokojující. Bez ohledu na konkrétní osoby platí, že prosazení stranickopolitického vlivu při obsazení vedoucí funkce v represivním aparátu, zvláště když výběr uchazeče byl proveden bez veřejného výběrového řízení, je pro jmenující stranu bezpečnou pojistkou proti nebezpečí, že by případné vyšetřování nepřístojností jejích členů a spojenců skutečně probíhalo podle zásady "padni komu padni". Slavnostní prohlášení o nelítostném boji proti korupci dostávají tímto způsobem smutnou příchuť pokrytectví, ne-li přímého pokusu o klamání veřejnosti.