Rok 2011 nezačal dobře. Hned první den se před kamery postavil prezident Václav Klaus a spustil představení hodné protřelého hypnotizéra. Uklidnil občany, že letos bude lépe než loni. Vyjádřil přesvědčení, že jsou rozumní a pochopí reformy, jež se na ně valí. Otevřeně podpořil vládu, rýpl si do zelených aktivistů a pokusil se zostudit nemocniční lékaře opouštějící svá místa a mířící mimo jiné do ciziny. K tomu použil úryvku z básně Viktora Dyka. Lidé vzdělanější než prezident mu obratem vysvětlili, jak ve skutečnosti Dyk své verše myslel. Václav Klaus má na své názory plné právo. K čemu již ale legitimitu ztrácí, je tvářit se, že působí nad stranami, že je nezávislým arbitrem. Tato vláda je jeho vládou, možná k ní má citovější vztah než druhdy k vlastním kabinetům a četní komentátoři už také usoudili, že Nečasův tým zpovzdálí diriguje.

S tím souvisí druhá nepovedená událost. Prezident po novoročním obědě s premiérem prohlásil, že před vánočními svátky na Hradě žádná dohoda mezi koaličními lídry uzavřena nebyla. Václav Klaus není ani hloupý, ani sklerotický. Dobře si musí pamatovat, jak o dohodě sám začal před čtrnácti dny hovořit. Nyní se pokouší o reinterpretaci – a stojí mu to i za úsměšky, jež musí snášet. Proč? Chce vykoupat Věci veřejné? Posílit Petra Nečase? Obnovit koaliční spor? Anebo se zalekl žádosti občana Philippa Janýra, který se na základě zákona dožadoval od prezidentské kanceláře oficiální informace o tom, jaké dohody byla hlava státu účastna. Kdyby Klaus dohodu přiznal, nesměl by ji tajit. A tak zatlouká, třebaže s šarmem jemu vlastním.

Třetí smutná zvěst se týká války ODS a Věcí veřejných o post policejního ředitele. Kádrováni jsou kandidáti, výběrová (doporučující) komise i ministr dopravy Bárta, jehož vliv coby někdejšího majitele bezpečnostní agentury ABL je prý nebezpečný. Po pokusech destabilizovat ozbrojené složky finančně tak nyní nastupuje destabilizace mocenská a personální. Příští policejní prezident si navíc bude nutně muset připadat jako prachobyčejný slouha. A je jedno, zda Petra Nečase, Radka Johna nebo obou pánů zároveň.

Paralelně se ale rýsují pochybnosti, zda přetahovaná o vnitro a policejní prezidium nemá ve skutečnosti zakrýt kauzu Pavla Drobila. Vždyť podezření, která vyplývají ze slov exministra životního prostředí a jeho poradce Martina Knetiga, jsou alarmující. Týkají se jednak penězovodů mezi veřejnou správou a politickými stranami, jednak obsazování klíčových úřednických míst na základě partajních nominací (ba nominací jednotlivých vnitrostranických skupin). Nečasova vláda smetla ze stolu zákon, který měl upravovat chod státní správy. Nyní se mlha vznáší nad realizací protikorupční strategie. Je všechno jenom souhra náhod?

Zvěst nejtragičtější přišla 8. ledna: zemřel Jiří Dienstbier. Truchlí nejen rodina, ale i Senát, diplomaté, příslušníci někdejšího disentu, hrdá generace novinářů-osmašedesátníků. Byly doby, kdy Dienstbier prohrával, co se dá. Občanské fórum ovládla Klausova družina, která se později transformovala na ODS, Občanské hnutí v roce 1992 ve volbách propadlo, byť bylo plné polistopadových ministrů a známých poslanců. Dienstbierovi se nepodařilo sloučení OH s národními socialisty, opakovaně neuspěl se snahou proniknout do horní parlamentní komory. V roce 2008 se poměry začaly lámat. Dienstbier přestal být vnímán jen coby expert na zahraniční politiku a opět výrazně promlouval do domácího dění. Naposledy – spolu s mnoha dalšími disidenty a historiky - vášnivě polemizoval s autory zákona o tzv. třetím odboji.

Na Jiřího Dienstbiera vkusně zavzpomínali politici napříč spektrem, od Vojtěcha Filipa po Petra Nečase a Karla Schwarzenberga. Václav Klaus si posteskl, že odešel další z politických gentlemanů. V tom uhodil hřebíček na hlavičku. Politika se stále více stává kolbištěm utilitárních zájmů, marketingových postupů a špatných herců okázalých rolí. Rozumný dialog podepřený nezpochybnitelným charakterem jeho aktérů je nedostatkovým zbožím. A jak napovídají první významnější politické události roku 2011, na lepší časy se neblýská.

Psáno pro server NašiPolitici.cz