Má se jít proti vůli Německa, když jej navíc podporuje Francie a řada dalších evropských vlád? Podobných dilemat již Česko zažilo ve své historii víc. Bohužel má, stejně jako již vícekrát, zrovna v čele slabé politiky.

Věřit tomu, že v Evropě zvítězí rozum nad ekologismem, nevypadá jako dobrá sázka. Jenže času na záchranu energetické nezávislosti a soběstačnosti již mnoho nezbývá. Postavit se současnému zelenému aktivismu, kdy na jednoho fundovaného energetika (ale zjevně i na skutečného klimatologa) připadá hned celá skupina klimatických proroků se svým CO2, globální změnou, obnovitelnými zdroji, biomasou a tak dále a tak všelijak podobně, to chce dvě věci: rozum a odvahu.

Rozum je potřeba na to, aby se politik dokázal zorientovat v informačním pralese, který obrostl celou problematiku globálního oteplování, dnes nazývaného klimatickou změnou. Z celého toho barnumského humbuku totiž jako pevný bod trčí fakt ekologistickou církví permanentně cudně zahalovaný. Tím faktem je skutečnost, že globální klima má setrvačnost. Ne úplně malou. Klimatologové i další vědci mluví o 30 až 50 letech.

Vzhledem k tomu, že je nezbytné, aby produkci proklínaného CO2 snížily všechny státy světa, je necelých 10 procent světové produkce oxidu uhličitého, který má na svědomí Evropa, z globálního pohledu celkem jedno. Dokonce úplně jedno, protože další země v čele s Čínou a Indií svoji produkci zatím stále vesele zvyšují. Jenže dokud se emise podstatně nesníží celosvětově, nezačne se ve složitém klimatickém mechanismu měnit to, co odstartuje proces, který za 30 až 50 let začne měnit klima směrem k tomu, co nyní chceme. (Krása, ne? Kvůli tomu se teď do roku 2050 musí všechny země sdružené v EU zadlužit tak, že už to nejspíš nikdy nikdo nezaplatí.) Ověřit si tyto informace by pro kohokoli neměl být úkol na pár minut. Teď přichází chvíle pro to druhé, tedy pro odvahu.

Odvahu potřebuje politik k tomu, aby vystoupil s tím, že současné zelené blouznění nepovede ke kýženému výsledku, ani kdyby každý Evropan fungoval na tři tužkové baterie nabíjené solárem. Odvahu potřebuje také k tomu, aby na svém názoru setrval. Aby jej k jeho změně nedonutili politicky korektní novináři či kolegové, o předsedech stran ani nemluvě. Odvahu potřebuje takový politik také k tomu, aby svůj názor s argumenty šířil mezi lidi. Aby se nebál stanout v čele proudu, který se fanatickému ekologismu postaví. Odvahu potřebuje i k tomu, aby poznal, zda je věrohodný natolik, aby se vůbec něčemu stavěl do čela.

Právě takové politiky Česko nyní zoufale potřebuje. Protože naše země má úplně jiný problém, než je CO2. Jeho emise navíc stejně snižujeme, už dávno nejsme dýmající špinavou zemičkou jako před třiceti lety. Teď máme problém s tím, že naše krajina nedokáže zadržovat vodu. Způsoby, jak to napravit, jsou známé. S ohledem na to, že voda je spolu s krví nejdůležitější tekutinou, stálo by to i za státní kompenzace zemědělcům, zejména těm drobným. To je to, co Česko potřebuje, ne honem honem víc elektromobilů, vrtulí, solárů a tak dále. Jenže… Teď se toho musí někdo ujmout a postavit se tomu do čela. Protože bez nějakého lídra či vůdce to nepůjde. Protože někdo musí Bruselu jasně říct, že dokud nedokážeme bezpečně energetické potřeby našeho státu vyřešit bez CO2, nějaký oxid uhličitý prostě průmyslově produkovat budeme. Třeba ze záložních zdrojů na fosilní paliva, u nichž budeme samozřejmě usilovně pracovat na jejich dalším omezování.

Jedno je však zřejmé už nyní. Protože při všech bruselských jednáních jen couvá a couvá, ač v Česku se staví do neohrožených póz, nebude takovým politikem současný premiér Andrej Babiš. Nebude to ostatně nikdo z jeho strany, dokud nedokáže překročit stín svého předsedy. Dokud se mu nedokáže postavit. Každopádně, musí to být někdo z parlamentu. Protože ten je poslední silou, která může republiku před zelenou zhoubou zachránit.

Existuje někdo takový? Za pár let by se mu stavěly pomníky.